Pravidla prvního svatého všeobecného sněmu, nicejského. (r.325)

 

Pravidlo 1.

Komu lékař odejme úd v nemoci, nebo kdo byl vykleštěn barbary, ten budiž ponechán nadále v kleru. Kdo však sám sebe, ač zdráv, vykleští, ten budiž vyloučen, i když přísluší ke kleru. Napříště takoví lidé nesmí býti přijímáni. Jak jest zde zřejmo, toto jest řečeno o těch, kdož obmyslně se osmělili sebe vykleštiti. Ti však, kdož byli vykleštěni od barbarů nebo svých pánů, a ukážou se toho hodnými, mohou býti podle tohoto pravidla přijati do stavu duchovenského. (viz Ap. 21).

Pravidlo 2.

Ježto mnohé se stalo z nutnosti nebo jiných pohnutek lidských a nikoliv podle pravidla církevního 1 že lidé, kteří nedávno přistoupili k víře z pohanství a byli krátký čas katechumeny, brzy jsou přiváděni k duchovní očistě a ihned po křtu svěceni na biskupy nebo kněze, uznává se správným, aby se takto nepostupovalo. I katechumenu je zapotřebí času a po křtu dalšího zpytování, jelikož jasně praví Písmo apoštolské: Ne novokřtěnec, aby snad nadut jsa, neupadl v osidlo ďáblovo. (1.Tim. 3,6.) Bude-li u někoho během času zjištěn duševní hřích a bude-li usvědčen dvěma nebo třemi svědky, budiž vyloučen z kleru. Ten pak, kdo se vzepře, vydává se nebezpečí, že bude vyloučen z duchovenského stavu, neboť se opovážil odporovati velikému sněmu.

 

Pravidlo 3.

Veliký sněm rozhodl, že se nedovoluje, aby biskupové, duchovní, jáhni a vůbec nikdo z duchovních osob měli jako spolubydlící v domě osobu ženského pohlaví s výjimkou matky, sestry, tety nebo takové osoby ženského pohlaví, která je mimo jakékoli podezření. Výklad: Účelem tohoto pravidla jest chrániti osoby duchovní od podezření; tento zákaz se vztahuje na duchovní, jáhny a podjáhny, kteří nemají manželky, poněvadž přítomnost manželky u manžela nebudí podezření proti spolubydlící jiné osobě ženského pohlaví.

Pravidlo 4.

Ustanoviti biskupa náleží všem biskupům dotyčné oblasti. Není-li to možným pro závažné důvody nebo pro velikou vzdálenost, postačí, najdou-li se v jednom místě aspoň tři biskupové a ostatní projeví svůj souhlas písemně. Potom provede se vkládání rukou. Schváliti toto opatření se vyhražuje metropolitovi příslušné oblasti.

Pravidlo 5.

O osobách ať duchovních nebo laických, které biskupi v jednotlivých eparchiích vyloučili z církevní pospolitosti, platí pravidlo, 2 že osoby vyloučené jedněmi nesmí týti přijímáni jinými. Budiž však přešetřeno, zda k vyloučení nedošlo ze zaujetí biskupa nebo pro spor s ním nebo z jiného podobného důvodu nepřízně se strany biskupovy. Za účelem řádného přešetření takových případů uznalo se za dobré, aby byly v každé oblasti dvakráte do roka konány sněmy, aby na společné schůzi všech biskupů této oblasti byly přešetřeny takové sporné případy. Takto od všech se potvrdí, že ti, kdož se skutečně proti biskupu provinili, byli správně vyloučeni, leč by sněm biskupů rozhodl o mírnějším opatření. Sněm nechť se schází před čtyřicetidenním postem a po vyřízení všech sporných případů nechť se vzdá Bohu čistý dar. Druhý sněm nechť se koná na podzim.

 

Pravidlo 6. 3

Nechť se zachovává staré zvykové právo, které se ustálilo v Egyptě, Libyi a Pentapoli, aby alexandrijský biskup vykonával pravomoc nad všemi jmenovanými oblastmi, jelikož je takové zvykové právo již i u římského biskupa. Stejně se zachovávají výsady církve v Antiochii a v jiných oblastech. Budiž vůbec vzato na vědomí: veliký sněm rozhodl, že nesmí býti biskupem osoba, která byla ustanovena biskupem bez souhlasu metropolity. Bude-li volba biskupa provedena s všeobecným souhlasem a podle církevních pravidel, budou-li však proti volbě vzneseny námitky dvěma nebo třemi oponenty, je rozhodným stanovisko většiny voličů

Pravidlo 7. 4

Vzhledem k tomu, že se ustálil zvyk a dávné podání, že má zvláštní vážnost biskup, který je v Elli (Jerusalemě), nechť on požívá tuto poctu s důstojenstvím náležejícím metropolitovi.

Pravidlo 8. 5

Svatý a veliký sněm rozhoduje, aby osoby, které samy sebe nazývají čistí a přistupují k všeobecné apoštolské církvi, byly po vložení rukou převzaty do duchovního stavu. Především však náleží jim písemně prohlásiti, že budou zachovávati a plniti ustanovení všeobecné apoštolské církve, to jest, že budou v obecenství církevním spolu s druhoženatými a s těmi, kdož v době pronásledování poklesli, pro něž jest stanovena jak doba pokání, tak i lhůta k omilostnění. Jest zapotřebí, aby oni ve všem plnili ustanovení všeobecné církve. Tam, kde na vesnicích nebo v městech se ukáže, že všichni duchovní jsou vysvěceni z jejich řad, nechť podrží své hodnosti. Ale tam, kde jest biskup všeobecné církve a některý z nich přistoupí k církvi, jest samozřejmým, že biskup pravoslavné církve bude míti biskupská důstojenství a ten, který se nazývá biskupem u t.zv. čistých, bude míti hodnost kněžskou, mimo případ kdy rozhodne místní biskup, aby i takový podržel hodnost jména biskupského. Neuzná-li toto vhodným, nechť pro zřejmé připojení takového ke kleru nalezne pro něj místo chorepiskopa (biskupa-vikáře) anebo kněze. Ve městě nebudiž však dvou biskupů.

Výklad: čistými nazývali se kacíři, následovníci Novatiana, kněze římské církve, který učil nepřijímati nikdy pokání těch, kdož odpadli v době pronásledování a druhoženatých do obcování církevního. V těch hrdých a nelidumilných názorech spatřoval čistotu svého společenství.

Pravidlo 9.

Ti, kteří byli rukopoloženi na kněze bez prověření, nebo sice při prověření vyzpovídali své hříchy, ale po zpovědi proti pravidlu se našli lidé, kteří položili na ně ruce, nejsou podle pravidla 6 připuštěni ke konání duchovní bohoslužby, jelikož všeobecná církev bezpodmínečně vyžaduje bezúhonnost. (1.Tim 3,2)

 

Pravidlo 10. 7

Budou-li někteří z těch, kdož odpadli, povýšeni do kleru buď z neznalosti jejich poklesků nebo i s vědomím těch, kdož je povýšili, církevní pravidlo budiž zachováno a tito, jakmile to vejde ve známost, buďtež zbaveni duchovenské hodnosti.

Pravidlo 11. 8

Ohledně těch, kdož odstoupili od víry bez donucení a ne z důvodu odnětí majetku nebo nebezpečenství nebo něčeho podobného, jak se dálo v době pronásledování Licinia, sněm rozhodl projeviti milost i když nejsou hodni lidumilnosti; ti, kdož se budou opravdově káti, jako věřící stráví tři roky mezi těmi, kdož naslouchají čtení Písma a sedm let nechť v chrámě poklekají, žádajíce omilostnění, a dva roky nechť se účastní s lidem modliteb mimo přijímání svatých svátostí.

Pravidlo 12. 9

Ti, kdož milostí budou přivedeni k vyznání víry a projeví první nadšení odloživše své vojenské hodnosti, ale pak jako psi vracejí se k tomu, co vyvrhli, dosáhli prostřednictvím darů a stříbra obnovení vojenských hodností, budou po deset let v chrámě poklekati, žádajíce omilostnění a to po tříleté době naslouchání čtení Písma v předsíni chrámu. U všech těchto třeba bráti v úvahu jejich rozpoložení a způsob pokání, jelikož někteří se strachem, pláčem, utrpením a dobrými skutky pokání, projevují své obrácení, a nikoliv jen okázale. Tito jsou po dokonání určené jim doby pokání hodni přijetí do obecenství modliteb. Dokonce je dovoleno biskupu projeviti k nim větší lidumilnost. Ti, kteří však lhostejně nesou své prohřešení a považují za dostačující způsob k obrácení na víru své chození do chrámu, nechť úplně vykonají dobu pokání.

Pravidlo 13. 10

Zachovává se staré zvykové právo a pravidlo o umírajících, že žádnému umírajícímu nesmí být odepřeno nejnutnější poslední přijímání. Byl-li někdo učiněn hodným sv. přijímání pro blízký konec života, ale pak se uzdravil, budiž pak připuštěn jen k účasti na modlitbách. Vůbec každé umírající osobě, ať je to kdokoli, která si vyžádá svatou eucharistii, buďtež s povolením biskupa svaté dary poskytnuty.

Pravidlo 14. 11

Svatý a veliký sněm rozhodl, aby katechumeni, kteří odpadli, byli po tři roky zařazeni jen mezi posluchače Písma a po uplynutí této doby byli připuštěni k modlitbám katechumenů.

Pravidlo 15. 12

Aby se předešlo opětovným zmatkům a nepořádkům, bylo rozhodnuto naprosto zapověděti zvyklost, která je v některých místech a odporuje apoštolskému pravidlu, aby ani biskup, ani duchovní nebo jáhen nepřecházeli z města do jiného města. Dopustí-li se nějaká osoba po vyhlášení tohoto rozhodnutí svatého a velikého sněmu takového jednání, nebo připustí-li, aby se s ní takto postupovalo, bude ohledně takové osoby opatření zcela neúčinným a osoba, která přešla na jiné místo, má býti navrácena do té církve, v níž byla vysvěcena na biskupa, kněze aneb jáhna.

Pravidlo 16.

Kněží, jáhni a vůbec kdokoli z duchovního stavu, kteří nerozvážně a bez bázně Boží a neznajíce církevního pravidla 13 odejdou od své církve, nemohou v žádném případě býti přijati do jiné církve. Proti takovým osobám má býti použito všech donucovacích prostředků, aby se vrátily do své církevní obce. Setrvají-li takové osoby ve své zatvrzelosti, mají býti vyloučeny z církevního společenství. Také jestliže se někdo opováží rukopoložiti ve své církvi někoho, kdo náleží pod pravomoc druhého biskupa, bez souhlasu biskupa, od něhož odešla osoba, zařazená mezi duchovenstvo, takové svěcení je neúčinné.

Pravidlo 17.

Protože mnohé osoby duchovního stavu zabývají se hromaděním majetku a lichvářstvím, zapomněly na slova Svatého Písma: "Svých peněz nedám na lichvu!" (Žalm 15,5) a požadují úroky z půjčených peněz, ustanovil svatý a veliký sněm, aby osoba, které bude dokázáno, že po vyhlášení tohoto rozhodnutí bere ze zapůjčené částky úroky nebo si vymiňuje jiné výhody, požaduje polovičku zisku nebo podniká cokoli jiného, aby dosáhla hanebného zisku, budiž trvale vyloučena s kleru a odstraněna z duchovenského stavu.

Pravidlo 18.

Svatému a velikému sněmu vešlo ve známost, že v některých městech a místech jáhni podávají eucharistii kněžím, ačkoli to neodpovídá ani pravidlům ani zvykovému právu, aby ti, kdož nejsou oprávněni přinášeti oběť podávali tělo Kristovo těm, kteří dary přinášejí. Rovněž vešlo ve známost, že někteří jáhnové se dotýkají eucharistie dříve než biskupové. Toto nechť přestane. Jáhnové musí se omeziti na svoji působnost a musí si uvědomiti, že jsou služebníky biskupovými a podle hodnosti nižší než kněží. Eucharistii přijímají v pořadí za kněžími; podávají ji jim biskupové nebo kněží. Také není dovoleno, aby jáhnové seděli uprostřed kněží, neboť to neodpovídá pravidlu a pořadí. Neuposlechne-li někdo tohoto příkazu, budiž zbaven hodnosti jáhna.

Pravidlo 19. 14

Ustanovuje se, aby osoby, které byly dříve pauliany a pak přistoupily k všeobecné církvi, byly vůbec všechny znovu pokřtěny. Náležely-li tyto osoby k duchovnímu stavu, buďtež znovu po pokřtění vysvěceny biskupem všeobecné církve, bude-li zjištěno, že jsou bezúhonnými a neposkvrněnými. Bude-li šetřením zjištěno, že tyto osoby nemají způsobilosti k duchovnímu stavu, budou i nadále zbaveny duchovní hodnosti. Stejně budiž postupováno i ve příčině diakonek a vůbec všech osob, náležejících k duchovnímu stavu. Připomenuli jsme zde ony diakonky, které se považují za takové podle oděvu. Ježto však nemají žádného svěcení, mohou býti zcela přičítány mezi laiky.

Pravidlo 20. 15

Protože některé osoby se modlí v chrámě v kleče v den Páně a ve dny Padesátnice, usnesl se svatý sněm, že ve všech eparchiích má býti zachován stejný postup, že v tyto dny se mají modliti k Bohu ve stoje.

 

Pravidla svatého všeobecného druhého sněmu, cařihradského. (r.381)

 

 

Pravidlo 1.

Svatí otcové, kteří se sešli v Cařihradě, rozhodli: Vyznání víry, přijaté třistaosmdesáti otci na sněmu v Nicei, která leží v Bythínii, ať se neodvolává a zachovává beze změny. Do klatby se dává jakékoli kacířství a to: eunomiánů, anomejanů, ariánů, eudoxiánů, peluariánů, čili duchoborců, sevelliánů, marcelliánů, fotiniánů a apolináriánů.

Pravidlo 2.

Oblastní biskupové nejsou oprávněni rozšiřovati svou pravomoc na církve, které leží za hranicemi jejich oblasti, aby nevznikal zmatek v církvích. Biskup alexandrijský řídí ve smyslu pravidel jen církve egyptské, biskupové východní vykonávají pravomoc jen na východě, šetříce výsad církve antiochijské, jak byly uznány pravidly nicejskými; taktéž biskupové asijské oblasti působí pouze v Asii, biskupové pontští spravují jen záležitosti pontské oblasti, biskupové thráčtí vyřizují jen záležitosti Thrakie. Biskupové nejsou oprávněni překročovati hranice své eparchie za účelem vysvěcení nebo jiného církevního úkonu, leč by byli zvláště pozváni. Rozumí se, že za šetření tohoto pravidla o církevních oblastech přísluší řízení záležitosti církevní oblasti sněmu téže oblasti, jak ustanovil sněm nicejský. Boží církve barbarských národů, mimo římské imperium, se spravují podle platných zvyklostí otců.

Pravidlo 3. 16

Cařihradskému biskupovi přísluší čestné pořadí po římském biskupovi, protože Cařihrad je novým Římem.

Pravidlo 4.

O Maximu Kynikovi a nezákonnému činu, jehož se dopustil v Cařihradě: Bez ohledu na to, zda Maxim byl biskupem či nikoli, prohlašují se za bezúčinná jakákoliv ustanovení na kterýkoliv stupeň duchovního stavu, a to co vykonal on nebo bylo vykonáno pro něho.

Pravidlo 5. 17

O svitku západních církví: Je přijatelný i pro osoby nacházející se v Antiochii, které vyznávají jediné Božství Otce, Syna i Ducha svatého. Svitkem se rozumí svitek západních biskupů, obsahující rozhodnutí sardicijského sněmu, jímž bylo uznáno a potvrzeno nicejské vyznání víry.

Pravidlo 6.

Poněvadž mnozí lidé v přání vyvolati zmatek a svrhnouti pořádek v církvi si z nevraživosti a klevetivosti vymýšlejí rozličná obvinění na pravoslavné biskupy, kteří spravují církve, následujíce jiného cíle než ten, aby uvrhli stín na dobrou pověst kněží a vyvolali zmatek u pokojných lidí, rozhodl svatý sněm biskupů, kteří se sešli na společném shromáždění v Cařihradě, že nemají býti přijímáni žádní žalobci bez přešetření a nemá býti dovoleno, aby kdokoli vznášel obvinění proti církevním správcům, nemá však v tom býti všem zabráněno. Vznese-li nějaká osoba proti biskupovi nějakou svou osobní, tedy soukromou žalobu, na příklad žalobu, že se zmocnil nějakého majetku nebo pro jinou křivdu, kterou mu biskup způsobil, nesmí býti brán ohled ani na osobu žalobcovu, ani na jeho vyznání. Postupováno budiž takto po všech stránkách, aby svědomí biskupa nebylo zatíženo vinou, a také proto, aby osoba, která se přihlásila jako postižená, došla spravedlnosti bez ohledu, jakého je náboženského vyznání. Bude-li biskup obviněn z církevních přestupků, budiž vzat zřetel na osobu žalobcovu. Především nesmí býti dovoleno, aby kacíři vznášeli žaloby na pravoslavné biskupy ve věcech církevních. Kacíři nazýváme jednak osoby, které byly prohlášeny církví za cizí, jednak ty, jež jsme dali do klatby a mimo to osoby, které se sice tváří, jako by správně vyznávaly naší víru, avšak se odtrhly, a svolávají shromáždění proti našim řádně ustanoveným biskupům. Dále pak osoby, příslušníky církve, které byly pro své činy odsouzeny a vyloučeny z kleru nebo z řad věřících laiků. Nebudiž těmto dovoleno vznášeti žalobu na biskupa, pokud se neočistí z obvinění, které na ně samé bylo vzneseno. Také od těch, na něž napřed tylo podáno udání, nelze přijati udání proti biskupu nebo jinému duchovnímu, dokud zjevně neprokáží svou nevinu ve vzneseném obvinění. Ohledně obvinění vznesených na biskupa ve věcech církevních osobami, které nejsou ani kacíři, ani nebyly vyloučeny z církevního obecenství, ani nebyly odsouzeny nebo nebyly napřed obviněny z vlastních přestupků, přikazuje svatý sněm, aby byla předložena všem oblastním biskupům a před nimi aby bylo odůvodněno udání na biskupa, majícího se zodpovídati. Nemohou-li biskupové spojených eparchií proti očekávání obnoviti pořádek ve věci obvinění na některého biskupa vznesených, nechť žalobci předloží svou stížnost velkému sněmu biskupů velké oblasti, který bude za tím účelem svolán. Žalobci musí své obvinění předložiti písemně předem, a bude jim uložen stejný trest s obviněným, vyjde-li v řízení najevo, že obvinění biskupa jest nepravdivé. Kdo však po předběžném doznání neuzná usnesené rozhodnutí a osmělí se žádati slyšení u krále nebo předloží svou věc soudům světským, nebo se obrátí na všeobecný sněm, urážeje tím čest biskupů své oblasti, toho žaloba nebudiž přijata, ježto se to příčí církevnímu řádu a porušuje pravidla.

Pravidlo 7.

Ty, kteří se přihlašují k pravoslaví a k účasti zachraňovaných z kacířů, přijímáme podle těchto předpisů a zvyklostí: Ariany, Macedoniany, Savvatiany a Navatiany, kteří se nazývají čistými a lepšími, tethradity a Apolinaristy přijmeme, stvrdí-li vlastnoručně a vyhlásí-li kletbu každého kacířství, které se odchyluje od učení svaté Boží všobecné a apoštolské církve, zapečeťujíce, to jest pomazujíce svatým myrem nejprve na čele, očích, chřípí, ústech a uších, a říkáme slovy: "Pečeť daru Ducha svatého". Eunomiany pak přijímáme jedním ponořením do křestní vody. Montanisty, kteří se zde nazývají Frygy a Savelliány, kteří se přidržují učení o synootcovství a dopouštějí se i jiných zavržených odchylek, a všechny ostatní kacíře, poněvadž zde je mnoho takových, kteří pocházejí ponejvíce z kraje galatského, a všech, kdo z nich touží, aby tyli sjednoceni s pravoslavím, přijímáme jako pohany: v první den z nich učiníme křesťany, v druhý den katechumeny, pak v den třetí je zaklínáme trojnásobným vdechnutím do obličeje a uší; tak je zařazujeme mezi katechumeny a přikazujeme jim, aby se nacházeli v chrámu a poslouchali Písmo. Pak je již křtíme.

 

 

Pravidla třetího svatého všeobecného sněmu, efezského. (r.431)

Pravidlo 1. 18

Protože je nutno, aby ti, kdož se nezúčastnili svatého sněmu a ať už z jakékoli příčiny povahy církevní nebo osobní zůstali ve svém místě nebo městě, nebyli bez vědomosti o tom, co bylo sněmem usneseno, oznamujeme vaší svatosti a lásce, že kterýkoli oblastní metropolita, který odpadnuv od svatého všeobecného sněmu se přidal k shromáždění odpadlíků nebo se k němu později přidá, nebo který přijal nebo později přijme Celestiovo učení, nemá míti právo cokoli podnikati proti biskupům své oblasti, protože byl sněmem s okamžitou účinností vyloučen z každé církevní pospolitosti a zbaven své pravomoci. Mimoto bude proti němu zavedeno šetření biskupy téže oblasti a okolními metropolity pravoslavného smýšlení k tomu cíli, aby byl zcela zbaven hodnosti biskupské.

Pravidlo 2. 19

Eparchiální biskupové, kteří se nezúčastnili svatého sněmu, ale měli účast na odpadlictví, nebo se o ni pokusí, nebo podepsavše svržení Nestoria, přešli do tábora odpadlíků, podle rozhodnutí sněmu jsou vyloučeni z duchovního stavu a zbaveni své hodnosti.

Pravidlo 3.

Osobám duchovního stavu, kterým by Nestorij nebo jeho přívrženci zabraňovali ať v kterémkoli městě nebo vesnici v konání kněžských povinností, protože se přidržují pravoslavného přesvědčení, udělili jsme právo, aby převzaly svou hodnost. Všeobecně nařizujeme, že duchovní, kteří souhlasí s pravoslavným všeobecným sněmem nejsou v žádném směru podřízeni biskupům, kteří odpadli nebo odpadnou od pravoslavné víry.

Pravidlo 4. .

Svatý sněm rozhodl, aby duchovní, kteří odpadnou a odváží se soukromě nebo veřejně vyznávati učení Nestoria nebo Celestia byli zbaveni duchovní hodnosti.

Pravidlo 5.

Jestliže Nestorij a jeho přívrženci se pokusili nebo pokusí proti všem pravidlům a podle svého ve všech směrech svévolného jednání, osobám, které svatý sněm nebo jejich příslušní biskupové odsoudili pro nepřístojné jednání, vrátiti obecenství v církvi nebo duchovní hodnost, budiž to podle rozhodnutí našeho bez právních účinků a osoby takové zůstanou i nadále zbaveny duchovní hodnosti.

Pravidlo 6.

Svatý sněm ustanovil, že osoby, které by se pokusily zvrátit jakýmkoli způsobem to, co bylo ohledně nich usneseno na svatém sněmu v Efezu, byly, pokud jde o biskupy nebo příslušníky duchovního stavu, zbaveni své hodnosti a pokud jde o laiky, vyloučeni z církevního společenství.

Pravidlo 7.

Po přečtení tohoto svatý sněm rozhodl: Zakazuje se, aby kdokoli pronášel, sepisoval nebo skládal jiné vyznání víry než to, které přijali svatí otcové, kteří se sešli v svatém Duchu v městě Nicei. Kdo se odváží složiti jiné vyznání víry, je hlásati nebo vnucovati těm, kteří si přejí obrátiti se k poznání víry od pohanství, židovství nebo kacířství jakéhokoliv směru, buďtež, jsou-li biskupy, zbaveni biskupské hodnosti, a jsou-li duchovními, vyloučeni ze stavu duchovního; jsou-li laiky, buďtež dáni do klatby. Totéž platí, bude-li zjištěno, že biskupové, duchovní nebo laici vyznávají nebo učí tomu, co je obsaženo ve výkladu o vtělení jednorozeného Syna Božího, který předložil kněz Charisij, nebo špatným a rozvratným dogmatům Nestoriovým, které jsou k tomu přiloženy: o nich platí rozhodnutí tohoto svatého a všeobecného sněmu, aby biskup byl sesazen a zbaven biskupské hodnosti; duchovní budiž vyloučen z duchovního stavu a laik budiž dán do klatby, jak bylo ustanoveno. Výklad: Před tím bylo přečteno nicejské vyznání víry a nesprávný výklad vyznání víry, které sněmu předložil filadelfijský presbyter Charisij.

Pravidlo 8. 20

Nejdražší v Bohu spolubiskup Rigin a spolu s ním nejzbožnější biskupové cyperské oblasti Zinon a Euagrij přednesli věc, která je novotou a porušujíc církevní rozhodnutí a apoštolská pravidla zasahuje do svobody všech. Protože nemoci společnosti si vyžadují účinnějšího léčení, neboť působí velké škody tím více. že nebylo starého zvykového práva, aby biskup města Antiochie konal svěcení kněží na Cypru, jak o tom podali písemně i ústně zprávu nejzbožnější muži, kteří se dostavili na svatý sněm, představení svatých chrámů na Cypru jsou podle pravidel svatých otců a podle dávného zvykového práva oprávněni sami osobně ustanovovati bez jakéhokoliv omezení a bez jakýchkoli nároků proti nim, nejzbožnější biskupy. Totéž platí pro jiné oblasti a pro všechny eparchie, že žádný v Bohu nejdražší biskup nemá rozšiřovati svou pravomoc na jinou eparchii, která nebyla již dříve a od počátku pod pravomocí jeho nebo jeho předchůdců. Kdo by svou pravomoc rozšiřoval a násilně si podrobil nějakou eparchii, je povinen ji vrátiti, aby nebylo porušováno pravidlo svatých otců: Nechť světská nadutost se nevkrádá pod rouškou bohoslužby. Svoboda, kterou nám svou Krví daroval náš Pán, Ježíš Kristus, vysvoboditel všech lidí, se nesmí pomalu a nepozorovatelně ztratiti. Proto svatý a všeobecný sněm rozhodl, že každá eparchie má zachovávati v čistotě a bez omezení práva, která jí příslušejí od počátku podle zvyklostí, které se ustálily od dávné doby. Opis tohoto rozhodnutí si může bez omezení vyžádati každý metropolita pro sebe jako osvědčení. Náš svatý a všeobecný sněm rozhodl, že osvědčení odporující tomuto učiněnému rozhodnutí, kdyby je někdo předložil, je právně neúčinným.

 

 

 

Poselství třetího svatého všeobecného sněmu k posvátnému sněmu pamfilijskému o bývalém metropolitovi Eustatiovi.

 

Ježto Písmo vnuknuté Bohem praví, aby vše bylo konáno s úvahou, tím více je každý, komu byl přiřčen úděl duchovní služby, povinen naprosto přesně přemýšleti o všem, co jest mu činiti. Ti, kdož si přejí takto uspořádati svůj život, budou v bezpečném postavení a budou unášeni jako příznivým větrem ve směru svých přání. Tato slova se velmi podobají pravdě. Někdy se však stává, že hořký a nesnesitelný žal zatemňuje rozum, velmi jej vzrušuje a tak jej odvádí od správného poznání a svádí k tomu, aby na věci v podstatě nesprávné se hledělo jako na něco užitečného. - Zpozorovali jsme, že něco podobného se přihodilo nejzbožnějšímu a nejpobožnějšímu biskupovi Eustatijovi. Byl vysvěcen, jek je potvrzeno, podle pravidel církevních. Byl, jak vypravuje, některými osobami zmaten a podlehl neočekávaným událostem. Nejsa příliš houževnatým a jsa unaven zápasem s pronásledujícími jej starostmi a nejsa způsobilým vyvrátiti výtky svých odpůrců, vzdal se za okolností, které nám nejsou známy, písemně své eparchie. Protože však jednou vzal na sebe odpovědnost duchovensko-vrchnostenské péče, náleželo, aby ji vykonával s duchovní pevností, aby se připravil na práci a ochotně přinášel pot slibující odměnu. Protože se ukázal jednou nedostatečně pečlivým, i když se tak stalo spíše z nedostatku potřebné energie, než z nedbalosti a lenosti, vaše zbožnost vysvětila nejzbožnějšího a nejpobožnějšího našeho bratra a spolubiskupa Theodora pro správu církve, aby dočasně neosiřela a aby Spasitelovo stádce nezůstávalo bez představeného. Když však Eustatij přišel se slzami v očích a činil nárok nikoli na úřad vůči nejzbožnějšímu biskupu Theodorovi, nýbrž jen na církvi žádá, aby mu byl ponechán čestný titul biskupa, pocítili jsme všichni soustrast s tímto starcem - považujíce jeho pláč za společný nám všem, spěchali jsme opatřiti si vědomost, zda byl po zákonu vyloučen a zbaven hodnosti, zda zbavení hodnosti se stalo ze zákonných důvodů, nebo byl-li jen obviněn z nesprávných činů osobami, které poskvrnily jeho dobrou pověst. Dozvěděli jsme se, že se ničeho takového nedopustil a že mu bylo spíše vyčítáno, že se zřekl eparchie. Proto nečiníme výtek vaší zbožnosti, že na jeho místo již dříve ustanovilo náležitým způsobem jmenovaného nejpobožnějšího biskupa Theodora. Protože však nepřísluší příliš kárati nedostatek houževnatosti tohoto muže, nýbrž naopak míti slitování se starcem, který po tak dlouhou dobu žil mimo rodné město a otcovský dům. Podle spravedlivosti jsme usoudili a rozhodli, že bez jakýchkoli námitek má požívati titul a pocty biskupské a obecenství, nesmí však ani vysvěcovati vkládáním rukou, obsazovati církev a konati bohoslužby z vlastní moci, ledaže by byl spolu pozván k tomu, nebo dovolí-li mu podle náklonnosti a lásky v Kristu bratr a spolubiskup. Rozhodnete-li o něm s větší blahosklonností ať teď nebo později, nebude svatý sněm míti proti tomu námitek.

 

 

 

 

 

Pravidla čtvrtého svatého všeobecného sněmu, chalcedonského. (r.451)

 

 

Pravidlo 1.

Uznali jsme za spravedlivé, aby byla zachovávána pravidla, na nichž se svatí otcové usnesli až dosud na každém sněmu.

Pravidlo 2. 21

Biskup, který za peníze vykoná svěcení vkládáním rukou a nabídne na prodej neprodejnou milost, za peníze ustanoví biskupa nebo vikáře, kněze nebo jáhna nebo jinou duchovní osobu, nebo za peníze povýší na ekonoma nebo ekdika 22 nebo paramonaria 23 nebo vůbec na jakýkoli církevní úřad pro svůj hanebný zisk, budiž zbaven své vlastní hodnosti, bude-li usvědčen, že se o takový čin pokusil. Osoba jím ustanovená nemá míti žádných práv z koupeného vysvěcení vložením rukou nebo z povýšení. Důstojenství nebo úřad, kterých nabyla za peníze, buďtež jí odňaty. Kdo bude usvědčen z takového hanebného a nezákonného úplatkářství, budiž jde-li o duchovního, zbaven vlastní hodnosti; jde-li však o laika nebo mnicha, buď dán do klatby.

 

Pravidlo 3.

Došlo do vědomosti svatého sněmu, že některé osoby duchovního stavu z hanebné ziskuchtivosti si najímají cizí statky a obstarávají světské záležitosti, o služby Boží nedbají a obchází domy světských lidí a přijímají ze zištnosti příkazy vztahující se na majetek. Svatý a velký sněm proto rozhodl, že napříště nikdo, ať biskup, kněz či mnich, nesmí si najímati statky ani přejímati vyřizování světských věcí, leda že bude podle zákonných ustanovení povolán k povinnému poručenství nad nezletilými nebo uloží-li mu příslušný biskup v městě, aby pečoval o církevní věci nebo siroty a bezradné vdovy nebo o osoby, které pro bázeň Boží zvláště potřebují církevní ochrany. Kdo budoucně poruší toto ustanovení, bude podroben církevnímu trestu.

Pravidlo 4.

Osobám, které opravdově a s upřímností se oddali mnišskému životu, přísluší s tím spojené pocty. Protože však některé osoby zneužívají mnišského roucha a přivádějí do zmatku církev i světské záležitosti, táhnou hromadně od města k městu a dokonce se pokoušejí sami si zřizovati monastýry, bylo rozhodnuto, že nikdo nesmí zakládati a zřizovati monastýr, nebo modlitebny bez souhlasu příslušného biskupa města. Mniši v každém místě a zemi nechť jsou podrobeni místnímu biskupovi, zachovávají mlčení, věnují se postům a modlitbám, stále bydlíce v místech kde se zřekli světa, a nevměšují se ani do církevních věcí, ani pozemských, nepřijímajíce v nich účastenství, opustivše svůj monastýr, ledaže by jim to uložil místně příslušný biskup vzhledem k naléhavé potřebě. Žádný otrok bez souhlasu svého pána nesmí býti přijat v monastýru do mnišského stavu. Kdo poruší toto ustanovení, budiž podle našeho rozhodnutí vyloučen s církevního obecenství, aby nebylo hanobeno jméno Boží. Příslušní biskupové mají však náležitě pečovati o monastýry.

Pravidlo 5.

Bylo rozhodnuto, že se zachovávají v platnosti rozhodnutí svatých otců o biskupech a duchovních, kteří přecházejí z města do města.

Pravidlo 6. 24

Nikdo nemá býti vysvěcen rukopoložením ani na kněze ani na jáhna nebo na jiný stupeň církevní hodnosti, nebude-li zároveň ustanoven k chrámu v městě, na venkově nebo k chrámu mučedníků nebo k monastýru. Svatý sněm rozhodl, že ustanovení osoby, které budou vysvěceny vkládáním rukou, aniž byly současně ustanoveny na určité místo, se pokládá za právně bezúčinná a že nemají býti nikde přijímány do služeb na hanbu těch, kdo je takto ustanovili.

Pravidlo 7.

Rozhodli jsme, že osoby, které byly jednou přijaty do duchovního stavu nebo mezi mnichy, nemají konati vojenskou službu ani nabývati světských hodností. Kdo se toho dopustí a nevrátí se kajícně k tomu, co si dříve zvolil pro slávu Boží, bude dán do klatby.

Pravidlo 8.

Duchovní ustanovení při chudobincích, monastýrech a chrámech mučedníků, podřizují se podle ustanovení svatých otců biskupovi příslušného města a nejsou oprávněni samovolně vystoupiti z jeho pravomoci. Kdo se jakýmkoli způsobem proviní proti tomuto ustanovení a nepodrobí se pravomoci příslušného biskupa, budiž, jde-li o duchovního, potrestán podle pravidel, jde-li o mnicha nebo laika, budiž vyloučen z církevního obecenství.

Pravidlo 9.

Duchovní, který má soudní při s jiným duchovním, nesmí opomenouti svého biskupa a obrátiti se přímo k světskému soudu, nýbrž nejdříve musí svou věc uplatňovati u příslušného biskupa nebo s jeho svolením se podrobiti rozhodnutí soudem z lidí, jež si zvolí obě strany. Kdo poruší tento předpis, bude potrestán podle ustanovení pravidel. Duchovní, který má soudní při se svým nebo jiným biskupem, má svou při předložiti oblastnímu sněmu. Biskup nebo duchovní, kteří mají stížnost na metropolitu své oblasti, mají ji předložiti buď exarchovi velké oblasti nebo k stolci sídelního Cařihradu a projednati svou stížnost.

Pravidlo 10.

Není přípustné, aby duchovní byl současně zapsán u církví dvou měst, totiž v té obci, kde byl původně vysvěcen vložením rukou, a v té, do které puzen touhou po zbytečné slávě, přešel, protože je větší. Kdo tak jedná, má býti navrácen do té církve, ve které byl původně vysvěcen vložením rukou, a jedině v té smí vykonávati svou hodnost. Kdo byl přeložen z jedné církve do druhé nesmí míti účast na ničem, co se týká dřívější církve, jejich chrámů mučedníků, chudobinců, nebo v domech určených pro ubytování poutníků. Svatý sněm rozhodl, že má býti zbaven své hodnosti, kdokoli po vyhlášení tohoto rozhodnutí velkého a všeobecného sněmu cokoli podnikne proti tomuto zákazu.

Pravidlo 11.25

Rozhodli jsme, aby všichni chudí a osoby prosící o podporu, obraceli se, bude-li jejich chudoba prokázána, na věřící pouze s církevními dopisy pokoje a nikoli s doporučujícími listinami, protože doporučující listy se mají vydávati jen osobám, o nichž by mohla býti pochybnost.

Pravidlo 12. .

Došlo do naší vědomosti, že některé osoby se obracejí na úřady, aby cestou pragmatikálních listin rozdělily jednu oblast ve dvě a aby tak v jedné oblasti byli dva metropolitové. Svatý sněm proto rozhodl, že žádný biskup nesmí budoucně nic podobného podnikati. Kdo se něčeho podobného dopustí, bude zbaven své hodnosti. Město, kterému bylo císařskými listinami uděleno čestné označení metropole, nechť se spokojí jedinou poctou stejně jako biskup, který spravuje jeho církevní obec, a šetří práv skutečné metropolie.

Pravidlo 13. 26

Cizí a v jiném městě neznámí duchovní nesmí tam konati bohoslužby bez doporučujících listin svého vlastního biskupa.

Pravidlo 14.

Vzhledem k tomu, že v některých eparchiích se dovoluje žalmistům a zpěvákům vstupovati do manželství, rozhodl svatý sněm, že žádnému z nich nemá býti dovoleno, aby si vzal za manželku osobu jiného náboženského vyznání. Děti, narozené z takového manželství a již dříve pokřtěné u kacířů, mají přiváděti do společenství s všeobecnou církví, a ty, které dosud nepokřtili, nesmí ani dáti křtíti u kacířů ani uzavříti sňatek s kacířem, Židem nebo pohanem s výjimkou případu, zaváže-li se osoba provdaná za pravoslavného věřícího, že přijme pravoslavnou víru. Kdo poruší toto rozhodnutí svatého sněmu, bude postižen epitimií, podle ustanovení pravidel.

Pravidlo 15. 27

Ženu nelze ustanoviti diakonisou dříve, než ve stáří čtyřiceti let a po zevrubném přešetření. Vstoupí-li po vysvěcení, setrvavši po nějakou dobu ve sloužení, do stavu manželského, budiž dána do klatby, protože urazila milost Boží, a stejně s ní i ten, kdo se s ní spojil.

Pravidlo 16. 28

Dívkám, které se zasvětily Pánu Bohu, a rovněž těm, kdo jsou ve stavu mnišském, není dovoleno uzavírati manželství. Kdo tak učiní, bude vyloučen z církevního obecenství. Rozhodli jsme však, že příslušný biskup jest plně oprávněn projeviti lidumilnost těmto osobám.

Pravidlo 17. 29

Církevní obce, které v jednotlivých eparchiích jsou na vesnicích nebo v předměstích, musí vždy býti pod pravomocí biskupa, který je spravuje. To platí tím více v tom případě, měl-li je biskup prokazatelně déle třiceti let pod svou pravomocí a ve své správě. Bylo-li tomu tak po dobu kratší třiceti let nebo jde-li o věc spornou, jsou ti, kdož se cítí zkráceni na svých právech, oprávněni zahájiti o tom spor před oblastním sněmem.

Pravidlo 18. .

Příprava zločinu, sestavení zločinné tlupy a zločin sám jsou zcela zapovězeny světskými zákony. Tím více musí být jim bráněno církví, aby jich nebylo. Bude-li prokázáno, že některé osoby stavu duchovního nebo mnišského se vzájemně zavazují přísahou nebo sestavují tlupy nebo strojí úklady proti biskupům, nebo proti svým spoluduchovním, buďtež zbaveni svých hodností.

Pravidlo 19.

Došlo k naší vědomosti, že v oblastech se nekonají sněmy biskupů, jak to předpisují pravidla, a tak četné církevní věci vyžadující nápravy zůstávají nevyřízeny. Svatý sněm rozhodl proto v souhlase s pravidly svatých otců, aby v každé oblasti se scházeli spolubiskupové dvakráte do roka v místě, které určí biskup metropole, a napravovali vše, kde se ukáže potřeba. Biskupům, kteří se nedostaví na sněm, ačkoli jsou ve svých sídlech a nebrání jim ani zdravotní stav ani jiné neodkladné zaneprázdnění, jest vysloviti s bratrskou láskou slovo důtky.

Pravidlo 20.

Duchovním ustanoveným v církvi není dovoleno, jak jsme se již usnesli, přejíti k církvi v jiném městě a musí se spokojiti tou církví, ve které se jim dostalo cti konati bohoslužby. Výjimka Platí jen o těch, kteří pozbyli své vlasti a z nezbytnosti přešli do jiné církve. Přijme-li některý biskup po tomto rozhodnutí duchovního, který náleží do pravomoci jiného biskupa, buďtež podle našeho rozhodnutí jak biskup, který ho přijal, tak duchovní, který jím byl přijat, vyloučeni z církevního společenství, po tu dobu, dokud se duchovní, který odešel, nevrátí do své církve.

Pravidlo 21.

Stížnosti ať duchovních či laiků na biskupy nebo duchovní osoby nebuďtež přijímány bez předchozího šetření; předběžně má býti zjištěno, jaké jest o nich veřejné mínění.

Pravidlo 22.

Zakazuje se, aby duchovní osoby po smrti svého biskupa si přisvojovali věci jemu náležející, jak je to zapovězeno již starými pravidly. 30 Kdo se toho dopustí, vydává se nebezpečí, že bude zbaven hodnosti.

 

Pravidlo 23. 31

Došlo na vědomost svatému sněmu, že některé osoby duchovního a mnišského stavu bez příkazu svého biskupa a některé osoby dokonce po svém vyobcování z církevního společenství se odebírají do sídelního města Cařihradu, dlouhou dobu se tam zdržují, vyvolávají zmatky a porušují pořádek v církvi a dokonce uvádějí v nepořádek domy některých lidí. Svatý sněm se proto usnesl, že ekdik svaté církve cařihradské má tyto osoby především vyzvati, aby opustily sídelní město. Budou-li bez studu pokračovati ve svém jednání, mají týti týmž ekdikem nuceně vyhostěny a dopraveny zpět do svého místa.

Pravidlo 24. 32

Monastýry, které byly jednou vysvěceny, mají trvale zůstati monastýry, věci jim náležející mají jim býti zachovány a nemají v budoucnu sloužiti za světská obydlí. Kdo se proti tomu proviní, budiž potrestán podle pravidel.

Pravidlo 25.

Došlo do naší vědomosti, že někteří metropolitové nepečují náležitě o svěřená stáda a odkládají ustanovení biskupů. Svatý sněm proto rozhodl, že ustanovení biskupů má se vykonati do tří měsíců, ledaže by z naléhavého důvodu bylo nutno tuto lhůtu prodloužiti. Kdo poruší toto rozhodnutí, propadá církevní epitimii. Důchody osiřelé církve během mezičasí spravuje její ekonom proti každé újmě.

Pravidlo 26. 33

Došlo nám ve známost i to, že v některých církvích biskupové spravují církevní majetek bez ekonomů. Bylo proto rozhodnuto, že každá církev, která má biskupa, musí míti ekonoma z řad vlastního duchovenstva. Ekonom má spravovati církevní majetek podle pokynů svého biskupa, aby hospodaření církve nebylo bez dozoru, aby nebylo církevním majetkem plýtváno a aby z toho důvodu nebyly vznášeny stížnosti na duchovní osoby. Kdo bude proti tomu jednati, bude potrestán podle božských pravidel.

Pravidlo 27.

Svatý sněm rozhodl: "Kdo násilně unese ženu za účelem manželství, kdo k tomu napomáhá nebo nadržuje únoscům, buď, je-li to duchovní osoba, zbaven své hodnosti, je-li to laik, buď dán do klatby.

Pravidlo 28. 34

V naprostém souhlase s ustanoveními svatých otců a uznávajíce nyní přečtené pravidlo, přijaté stopadesáti v Bohu nejmilejšími z biskupů, kteří se sešli na sněmu v den zbožné paměti Theodosia v sídelním městě Cařihradě, novém Římě, usnášíme se a ustanovujeme totéž o výsadách nejsvětější církve v Cařihradě, novém Římě. Stolici starého Říma přiřkli otcové vhodné výsady, protože Řím byl sídelním městem. Z téhož důvodu jako stopadesát v Bohu nejmilejších biskupů poskytli jsme stejné výsady nejsvětější stolici nového Říma správně rozhodujíce, že město, kterému se dostalo cti býti sídelním městem císaře a synklitu (senátu) a má stejné výsady jako starý sídelní Řím, má býti stejně povýšen i v církevních záležitostech, a má býti na druhém místě po něm. Proto buďtež metropolitové oblasti Pontské, Asijské a Thrácké a také biskupové národů jiných plemen ve jmenovaných oblastech ustanovováni svatou stolicí nejsvětější církve cařihradské a to: každý metropolita uvedených oblastí a oblastní církve cařihradské ustanovovati eparchiální biskupy v souhlase s předpisy božských pravidel. Metropolity uvedených oblastí má ustanoviti, jak bylo řečeno, cařihradský arcibiskup po vykonání souhlasné volby dle zvykového práva, o níž bude uvědoměn.

Pravidlo 29. .

Snížiti biskupa na stupeň kněžský se prohlašuje za svatokrádež. Komu brání prokazatelně nějaké provinění ve vykonávání biskupského úřadu, nemůže zastávati ani kněžské místo. Byl-li však biskup zbaven svého biskupského důstojenství, bez jakéhokoliv provinění, budiž jeho biskupská hodnost neprodleně obnovena.

Pravidlo 30. 35

Protože nejzbožnější biskupové v Egyptě odložili toho času podepsání poselství nejsvětějšího arcibiskupa Lva, nikoliv snad z důvodu, že by odporovalo všeobecné víře, nýbrž proto, že dodržují zvykové právo platné v egyptské oblasti, že nic podobného nemají konati bez rozhodnutí a souhlasu svého arcibiskupa, a žádají, aby jim byl povolen odklad do ustanovení budoucího biskupa ve velkém městě Alexandrii a aby byli ponecháni ve své hodnosti v sídelním městě, což uznáváme spravedlivým a lidumilným, a dáme jim lhůtu do ustanovení arcibiskupa velikého města Alexandrie. Pročež zůstávajíce ve své hodnosti, ať nabídnou za sebe ručitele, je-li to možným, nebo odstraní pochyby složením přísahy.

 

 

 

 

Pravidla pátého všeobecného sněmu, v Cařihradě

 

Svatí otcové pátého všeobecného sněmu shromáždění v Cařihradě hlavně k potvrzení chalcedonského všeobecného čtvrtého sněmu nevydali zvláštních pravidel, vztahujících se na církevní řád, jak o tom svědčí druhé pravidlo šestého všeobecného sněmu, v němž se při poukazování na pravidla ostatních svatých sněmů nepřipomínají pravidla pátého všeobecného sněmu.

 

 

Pravidla šestého svatého všeobecného sněmu, cařihradského, (r.680) jinak trullského, konaného ve sloupové síni císařského paláce.

 

 

Pravidlo 1.

Nejlepším počinem je na začátek každého slova a díla začínati od Boha a s Bohem končiti, podle výroku Bohoslovce. Pročež i nyní, kdy kážeme jasně zbožnost, a církev, jejímž základem je položen Kristus, neustále roste a rozkvétá, vyšší nad cedry libanonské, kladouce začátek posvátných slov Boží milostí stanovíme: Jest nutno zachovávati víru nedotčenou novotářstvím a změnami, odevzdanou nám od svědků a služebníků Slova, Bohem vyvolených apoštolů; dále pak od třistaosmdesáti svatých a a blažených otců, shromážděných v Nicei při císaři našem Konstantinovi, ve věci bezectného Aria a jím vymyšleného pohanského jinobožství, vhodněji řečeno mnohobožství, kteří jednotou víry zjevili nám jednotu podstaty v třech osobách Boží bytosti a vysvětlili, nedopustivše, aby to bylo skryto pod kbelcem nevědomosti, nýbrž jasně naučivše věřící klaněti se jednou úctou Otci i Synu i svatému Duchu, vyvrátili a rozmetali lživé učení o nestejných stupních Božstva a zbořili a povalili dětinské stavby, budované z písku bludaři proti pravoslavnosti. Také při velikém Theodosiji, císaři našem, stopadesáti sv. otci v tomto sídelním městě shromážděnými vyhlášené vyznání víry zachováváme, bohovědné výroky o sv. Duchu přijímáme, kdežto bezectného Macedonia společně s dřívějšími nepřáteli pravdy zavrhujeme, neboť se směle odvážil pokládati Pána za služebníka a chtěl unáhleně přetnouti jednotku nepřetrhnutelnou, takže by nebylo dokonáno tajemství naší naděje. Společně s tímto hnusným a pravdu znásilňujícím odsuzujeme Appolinaria, tajného vůdce zloby, který bezectně tvrdil, že prý Pán přijal tělo bez duše i rozumu, čímž rovněž naváděl na myšlenku, že bylo pro nás vykonáno nedokonalé spasení. Taktéž i při Theodosiji, synu Arkadiově, císaři našem, shromážděnými po prvé v městě Efezu dvěma sty bohonosných otců vyložené učení jako nezničitelnou moc zbožnosti se souhlasem zapečeťujeme kážíce jediného Krista Syna Božího vtěleného a vyznávajíce i tu, jež ho bez semena porodila, neposkvrněnou vždycky Pannu za vlastní a pravou Bohorodici, kdežto nerozumné rozdělení Nestoriovo zavrhujeme, jako z údělu Božího odloučené, neboť on učí, že jeden Kristus je odděleně člověk a odděleně Bůh, a obnovuje tím židovskou pohanu. Pravoslavně potvrzujeme také i v oblastním městě Chalcedonu při Marcianu, císaři našem, šestistytřiceti Bohem vyvolenými otci napsané vyznání víry, které celému světu velehlasně zvěstovalo jednoho Krista Syna Božího, majícího dvě přirozenosti a oslavovaného v těchto dvou přirozenostech, kdežto domýšlivého Eutychia, který pravil, že veliké tajemství spasitelného díla se událo přízrakem, jako něco obludného a jako nákazu z posvátné ohrady Církve vytrhlo a s ním pak též Nestorija a Dioskora, z nichž jeden byl obhájcem a bojovníkem rozdělení, druhý však smíření, kteří se s protichůdných stran bezectnosti zřítili do jedné propasti zkázy a bezbožnosti. Dále pak stošedesátipěti bohonosných otců, shromážděných v tomto císařském městě při Justinianovi, blažené paměti císaři našem, zbožné výroky jako od Ducha pronesené, známe a své potomky jim učíme. A oni Theodora Mopsuetského, Nestoriova učitele, a Origena a Didyma a Euagria, kteří obnovili hellenské báchorky a opět nám před oči postavili putování a proměny některých těl a duší v obrazivosti snů blouznivého rozumu, zaútočili bezectně a v nezdravém myšlení na vzkříšení mrtvých, dále to, co napsal Theodorit proti pravé víře a proti dvanácti kapitolám blaženého Cyrila a tak zvaný dopis Jovův, společně odevzdali prokletí a zavrhli. A nedávno při císaři našem, blažené paměti, Konstantinovi, v tomto sídelním městě shromážděného šestého sněmu vyznání víry, jež větší váhu získalo, když zbožný císař rozhodnutí onoho sněmu svou pečetí pro hodnověrnost na všechny věky potvrdil, znovu se zavazujeme bez porušení zachovávati. Ono bohumile objasnilo, že jsme povinni vyznávati dvě přirozené vůle nebo chtění a dvě přirozené činnosti ve vtěleném pro naše spasení jediném Pánu našem Ježíši Kristu, pravému Bohu; ty pak, kdož pravé dogma pravdy zvrátili a jedinou vůli a jedinou činnost v jediném Pánu Bohu našem Ježíši Kristu lidem ukázali, na soudu zbožnosti obvinilo jak Theodora (biskupa) Faranského, Kyra Alexandrijského, Honoria Římského, Sergija, Pyrra, Pavla, Petra, kteří byli představiteli církve v tomto městě, od Boha spaseném, Makarije, antiochijského biskupa, žáka jeho Štěpána a nerozumného Polychronije, tímto způsobem zachovávajíc nedotknutelným společné tělo Krista Boha našeho. Krátce řečeno ustanovujeme, aby víra všech mužů, kteří se v Církvi oslavili a byli světly ve světě, držíce slovo života, byla pevně zachovávána a zůstala do konce věků nezvratitelnou, společně s jejich spisy a dogmaty od Boha předanými. Zamítáme a proklínáme všechny, kdož od nich byli zamítnuti a prokleti, jako nepřátele pravdy, marně skřípějící proti Bohu a usilující nepravdu povýšiti na vrch. Kdokoliv by nezachovával a nepřijal shora řečená dogmata zbožnosti, tak nesmýšlel a nekázal, nýbrž se pokusil jíti proti nim, takový budiž proklet, dle rozhodnutí dříve učiněných od shora jmenovaných svatých a blažených otců, budiž jako cizí vyloučen a vyvržen z řad křesťanských. Neboť jsme zcela rozhodli ve smyslu toho, co dříve bylo usneseno, a žádným způsobem jsme nemohli ani ničeho přidávati ani ubírati.

Pravidlo 2. 36

Za překrásné a krajně pozoruhodné uznal tento svatý sněm i to, aby od nyní k uzdravení duší a vyléčení z vášní zůstalo pevných a nezničitelných osmdesátpět pravidel, jež jsme přijali a jež potvrdili před námi svatí a blažení otcové a nám předali jménem svatých a slavných apoštolů. Ježto v těchto pravidlech je nám přikázáno přijímati ustanovení oněch svatých apoštolů, prostřednictvím Klimenta předaná, v něž kdysi jinak smýšlející lidé vnesli ke škodě církve něco podvrženého a cizího zbožnosti, což nám zatemnilo krásu božského učení, odkládáme dobře to uváživše pro poučení a chránění křesťanského stádce ona Klimentova ustanovení, nijak nedopouštějíce plodů bludařského lžiučení a nevměšujíce je do čistého a dokonalého apoštolského učení. Souhlasem naším zapečeťujeme také všechna ostatní posvátná pravidla, vydaná od svatých a blažených otců našich to jest; třistaosmdesáti bohonosných otců, shromážděných v Nicei; také od otců shromážděných v Ankyře a Neocaesarei, jakož i v Gangře, kromě toho v Antiochii Syrské a v Laodicei Frygijské; dále pak stopadesáti otců, kteří se sešli v tomto Bohem chráněném a sídelním městě; a dvouset otců shromážděných po prvé v oblastním městě Efezu; a šestisettřiceti svatých a blažených otců, shromážděných v Chalcedonu; a od shromážděných v Sardice a v Karthageně; a dále od shromážděných opět v tomto od Boha spaseném a sídelním městě při Nektariovi, představiteli tohoto sídelního města a při Theofilovi Alexandrijském, arcibiskupovi; taktéž pravidla Dionisije, arcibiskupa velikého města Alexandrie, Petra, Alexandrijského arcibiskupa a mučedníka, Řehoře, biskupa Neocaesarijského, divotvůrce; Athanasije, arcibiskupa Alexandrijakéno, Basila, arcibiskupa Caesaree Kappadocijské, Řehoře, biskupa Nisského; Řehoře Bohoslovce; Amfilochije Ikonijského; prvního Timotheje, arcibiskupa Alexandrijského; Theofila, arcibiskupa téhož velikého města Alexandrie, Cyrilla, arcibiskupa Alexandrijského, a Gennadije, patriarchy tohoto Bohem chráněného a sídelního města; dále pak pravidlo, jež vydal Cyprian, arcibiskup africké země a mučedník a sněm, který byl při něm; zachováváno bylo v místech dříve vzpomenutých představitelů a pouze u nich podle jejich zděděného zvyku. Nikomu nebudiž dovoleno shora označená pravidla měniti nebo rušiti, nebo mimo předložená pravidla přijímati jiná, s podvrženými nadpisy, jež sestavili nějací lidé, kteří se opovážili kormidlovati pravdou. Jestliže bude někdo usvědčen, že se pokusil změniti některé ze shora jmenovaných nebo zvrátiti je, takový je povinen nésti dle pravidla epitimii, jakou ono stanoví a tak bude léčen z toho, čím se provinil.

 

Pravidlo 3. 37

Vzhledem k tomu, že zbožný a Krista milující císař náš navrhl tomuto svatému a všeobecnému sněmu, aby příslušníci duchovenstva, poskytující božské dary druhým, byli čistí a bezúhonní služebníci a hodni duchovní oběti velikého Boha, kterýž je i oběť i Velekněz, a očistili se od skvrny, jež na nich lpí z nezákonitých manželství, a že k té věci členové nejsvětější římské církve, navrhovali zachovávati přísný předpis, avšak podřízení stolci tohoto Bohem chráněného a sídelního města předpis lidumilnosti a blahovůle, my otcovsky a současně bohumile spojivše to i ono v celek, abychom neučinili dobrotu slabostí a přísnost krutostí, zvláště při takových okolnostech, kdy hříšný pád z nevědomosti zasahuje nemalý počet lidí, souhlasně stanovíme, aby ti, kdož uzavřeli druhý sňatek a do patnáctého dne uplynulého měsíce ledna, minulého čtvrtého indiktu, roku šesttisícstodevadesátdevět, zůstali v zotročení hříchem a nechtěli z něho vystřízlivěti, byli kanonicky svrženi ze své hodnosti. Co se týká těch, kteří třebas padli do takového hříchu druhého manželství, Přesto však před tímto naším rozhodnutím užitečné seznali a zlo od sebe odsekli a nepříslušné a nezákonné spojení daleko odvrhli, nebo jimž ženy z druhého manželství již zemřely a kteří přitom vzhlédli k obrácení, znovu se učíce mravní čistotě, rychle uniknuvše svým dřívějším nezákonitostem, ať jsou kněží či jáhni, bylo o těchto rozhodnuto, aby se zdržovali každé posvátné služby nebo úkonu přebývajíce v epitimii (zákazu) nějaký určitý čas, avšak užívajíce cti sedění a stání spokojeni seděním vpředu a plačíce před Pánem, aby jim odpustil hřích neznalosti. Neboť by nebylo vhodné, aby druhým žehnal ten, kdo je povinen léčiti své vlastní rány. Ty, kdož se oženili s jednou ženou, byla-li jimi pojatá vdovou, jakož i ty, kteří po rukopoložení uzavřeli první manželství, to je presbytery, jáhny a podjáhny, po jejich odstranění z posvátné služby na nějakou krátkou dobu a po epitimii (zákazu) znovu ustanovovati na jejich vlastní stupeň se zákazem povyšovati je na jiný vyšší stupeň ovšem samozřejmě po roztržení nesprávného soužití. Avšak toto jsme stanovili pro ty, kdož jak řečeno, do patnáctého dne měsíce ledna, čtvrtého indiktu, byli usvědčeni ze shora uvedených vin, a pouze pro duchovní osoby. Od nyní pak stanovíme a obnovujeme pravidlo, jež zní: Kdo po křtu byl dvakrát ženat nebo měl družku, nemůže býti biskupem ani knězem ani jáhnem ani vůbec v počtu duchovního stavu; 38 také kdo se oženil s vdovou nebo rozvedenou nebo hříšnicí nebo otrokyní nebo herečkou nemůže býti biskupem ani knězem ani jáhnem ani vůbec v počtu duchovenského stavu. 39

 

Pravidlo 4. 40

Jestliže některý biskup nebo kněz nebo jáhen nebo podjáhen nebo žalmista nebo zpěvák nebo vrátný obcoval se ženou, Bohu posvěcenou, budiž svržen ze své hodnosti, neboť zhanobil Kristovu nevěstu; je-li to laik, budiž vyloučen z církevního obecenství.

Pravidlo 5.

Nikdo z duchovenského stavu, kdo nemá při sobě žijící osoby, na něž nepadá podezření, vyznačené v pravidle, 41 ať k sobě nebéře ženu nebo služebnici, chráně tím sebe před výtkami. Jestliže někdo naše ustanovení přestoupí, budiž svržen. Totéž ať zachovávají kastráti, chráníce se před popíráním. Avšak ti, kdož přestoupí toto, budou-li z duchovních, buďtež svrženi, budou-li to laici, odloučeni ze sv. přijímání.

 

Pravidlo 6. 42

Vzhledem k tomu, že bylo řečeno v apoštolských pravidlech, že ze svobodných duchovních osob pouze žalmisté a zpěváci mohou uzavírati manželství, 43zachovávajíce toto, stanovíme: Od nyní ani podjáhnu ani jáhnu ani knězi není dovoleno potom, kdy bylo nad ním vykonáno rukopoložení, vstupovati v manželské soužití. Odváží-li se tak učiniti, budiž svržen. Chce-li někdo z budoucích duchovních oddati se se ženou podle manželského zákona, učiní tak před rukopoložením na podjáhna nebo jáhna nebo kněze.

 

 

Pravidlo 7.

Dozvěděli jsme se, že v některých církvích jáhni mají církevní funkce a proto někteří z nich odváživše se drzosti a svévole, sedí před kněžími, pročež stanovíme: Jáhen třebas by měl důstojenství, to jest nějakou církevní funkci, nemůže zaujímat místo před knězem mimo případ, že v zastoupení svého patriarchy nebo metropolity přijede v nějaké záležitosti do jiného města, neboť tehdy jako zástupce bude ctěn. Kdo se odváží činiti tak s násilím a prudkostí, budiž se svého stupně degradován, jako poslední ze všech, kteří mají tutéž hodnost jako on v církvi. Neboť Pán učením přesvědčuje, že nemáme milovati sedění na předních místech, jak je uvedeno u svatého evangelisty Lukáše, slovy samého Pána našeho a Boha. Neboť on pověděl pozvaným toto podobenství: Kdybys byl od někoho pozván na svatbu, nesedej na předním místě, ať by snad vzácnější než ty nebyl pozván od něho. A přijde ten, kterýž tebe i onoho pozval, řekl by tobě: Dej tomuto místo. A tehdy počal bys s hanbou na posledním místě seděti. Ale když bys byl pozván, jda, posaď se na posledním místě. A kdyby přišel ten, kterýž tebe pozval, řekl by tobě: Příteli, posedni výše, tedy budeš míti chválu před spolustolícími. Nebo každý, kdož se povyšuje, bude ponížen, a kdož se ponižuje, bude povýšen. (Luk 14,7-12) Totéž budiž zachováváno i v ostatních hodnostech duchovního stavu. Neboť my víme, že důstojenství a funkce duchovní jsou vyšší než funkce, vztahující se ke světu. To jest hodnost presbytera je důležitější než velikého ekonoma nebo ekdika.

Pravidlo 8.

Přejíce si ve všem zachovávati to, co stanovili svatí otcové naši, obnovujeme rovněž pravidlo, 44 jež nařizuje, aby se každoročně konaly sněmy biskupů každé oblasti tam, kde biskup metropolie uzná za vhodné. Avšak ježto z důvodu vpádů barbarů a z jiných nahodilých překážek nemají představitelé církví možnosti svolati sněmy dvakrát do roka, bylo rozhodnuto: Podle možnosti budiž pro církevní záležitosti rozhodně sněm shora jmenovaných biskupů jedenkrát v roce mezi svatým svátkem Paschy a mezi koncem měsíce října každého roku v tom městě, jež, jak výše řečeno, určí biskup metropolie. Avšak biskupům, kteří se nedostaví na sněm, ač jsou ve svých městech a přitom jsou zdrávi a nemají žádného naléhavého a neodkladného zaměstnání, budiž vyslovena v bratrské lásce důtka.

 

Pravidlo 9.

Žádný duchovní nesmí držeti krčmu. Není-li mu dovoleno choditi do krčmy, tím spíše, aby v ní posluhoval druhým a zaměstnával se tím, co mu nepřísluší. Jestliže někdo toho učiní, buď ať přestane, anebo budiž svržen.

Pravidlo 10.

Biskup nebo kněz nebo jáhen, který béře úroky čili tak zvaná procenta, buď ať přestane, anebo budiž svržen.

Pravidlo 11. 45

Žádný příslušník duchovenského stavu nebo laik nesmí jísti přesné chleby, dávané Židy, ani se s nimi družiti ani je v nemocech volati a přijímati od nich léčení, ani se společně s nimi v lázních koupati. Odváží-li se někdo toto učiniti, je-li duchovní budiž svržen, laik budiž odloučen od sv. přijímání.

Pravidlo 12. 46

Dozvěděli jsme se, že v Africe a Lybii a v jiných místech někteří z tamních bohumilých představitelů (v pravidle užito místo "biskupů") i po vykonané nad nimi chirotonii nezanechali společného života se svými manželkami a stávají se tak úrazem a pohoršením pro druhé. Majíce pak usilovnou péči, aby vše bylo zařízeno na prospěch svěřeného stádce, uznali jsme za dobré, aby od nyní se nedálo nic podobného. Toto nepravíme proto, aby apoštolský zákon byl odložen nebo převrácen, ale v péči o lepší zdokonalování lidí a o to, abychom nepřipustili žádných výtek vůči duchovnímu povolání, neboť praví apoštol: "Všecko k slávě Boží čiňte. Bez úrazu buďte i Židům i Řekům i církvi Boží. Jakož i já ve všem líbím se všechněm, nehledaje v tom svého užitku, ale mnohých, aby spaseni byli. Následovníci moji buďte, jako i já Kristův". (1.Kor 10,31-33; 11,1) Bude-li někdo přistižen, že tak činí, budiž svržen.

Pravidlo 13. 47

Ježto jsme se dozvěděli, že v římské církvi jako pravidlo se předává, že ti, kdož mají býti učiněni hodnými rukopoložení na jáhna nebo kněze, se zavazují, aby se více nestýkali se svými ženami, povolujeme, následujíce dávné pravidlo apoštolského zřízení a řádu, aby soužití duchovních dle zákona i v budoucnu zůstalo nedotčeným, aby nebyl nikdy roztržen jejich svazek se ženami, a nebyli zbavováni vzájemného styku ve vhodnou dobu. Tudíž jestli se někdo jeví hodným rukopoložení na podjáhna, nebo jáhna nebo kněze, nebudiž mu překážkou k uvedení na tento stupeň soužití se zákonitou manželkou. Nebudiž od něho v době rukopoložení vyžadován závazek, že se bude zdržovati zákonného obcování se svou ženou, abychom tak nebyli nuceni urážeti Bohem ustanovené a jím v jeho příchodu požehnané manželství. Neboť hlas evangelia volá: "Což Bůh spojil, člověk nerozlučuj." (Mat 19,6) A apoštol učí: "Poctivéť je u všech manželství a lože neposkvrněné". Taktéž "Přivázáns k ženě? Nehledej rozvázání". (1.Kor 7,27) Víme, že shromáždění v Karthageně, majíce péči o čistotu života duchovenstva, nařídili, aby podjáhni, dotýkající se sv. tajin, a jáhni a kněží, době své služby se zdržovali od svých manželek. Tak i my zachovávejme podobně to, co od apoštolů bylo předáno a od dávných časů zachováváno, znajíce čas každé věci a zvláště postu a modlitby. Ti, kdož stojí před oltářem v době, kdy přistupují ke svátosti, mají býti zdrženliví ve všem, aby mohli přijati od Boha, čeho v prostotě prosí. Odváží-li se někdo, jednaje proti pravidlům apoštolským, někoho z duchovních, to je kněží nebo jáhnů nebo podjáhnů, zbavovati svazku a styku se zákonitou ženou, budiž svržen, podobně vyhání-li kněz nebo jáhen pod záminkou zbožnosti svou ženu, budiž odloučen z posvátného sloužení; pakliže zůstane v tom úporným, budiž svržen.

Pravidlo 14. 48

Pravidlo svatých bohonosných otců našich budiž zachováváno i v tomto: Nebudiž na kněze rukopoložena osoba mladší třiceti let, třebas byla velmi hodná, nýbrž nutno odložiti do stanoveného věku. Neboť Pán Ježíš Kristus se dal pokřtíti v třiceti letech a započal učiti. Podobně též jáhen před dvacátýmpátým rokem a diakonisa před čtyřicátým rokem nebuďtež ustanovováni.

Pravidlo 15.

Podjáhen budiž ustanovován ne před dvacátým rokem věku. Bude-li někdo ustanoven v jakékoliv duchovní hodnosti před určeným věkem, budiž svržen.

Pravidlo 16.

Vzhledem k tomu, že v knize Skutků apoštolských je zpráva že apoštolé stanovili sedm jáhnů, pročež otcové neocaesarejského sněmu ve svých vydaných pravidlech se zřejmě domnívali, že má býti zpravidla sedm jáhnů, třebas by to bylo i ve velmi velkém městě, jsouce o tom přesvědčeni knihou skutků, my s toho důvodu srovnali jsme myšlenku otců s výrokem apoštolů a shledali jsme, že řeč u nich není o mužích sloužících tajinám, nýbrž o sloužení v potřebách stolů. Neboť v knize Skutků je napsáno takto: "A v těch dnech, když se rozmnožovali učedlníci, stalo se reptání Řeků proti Židům, že by zanedbávány byly v přisluhování vezdejším vdovy jejich. Tedy dvanácte svolavše množství učedlníků, řekli: Není slušné, abychom my, opustíce slovo Boží, přisluhovali stolům. Protož, bratří, vyberte z sebe mužů sedm dobropověstných, plných Ducha svatého a moudrosti, jimž bychom poručili tu práci. My pak modlitby a služby slova pilni budeme. I líbila se ta řeč všemu množství. I vyvolili Štěpána, muže plného víry a Ducha svatého, a Filipa, a Prochora, a Nikánora, a Timona, a Parména, a Mikuláše Antiochenského, k víře v nově obráceného. Ty postavili před obličejem apoštolů". (Skut 6,1-6) Vysvětluje toto učitel církve Jan Zlatoústý, takto káže: Jest hodno podivu, jak se lid nerozdělil při volbě mužů, jak neodmítnul apoštoly. Ale nutno věděti, jakou hodnost měli tito mužové a jaké přijali rukopoložení. Zda stupeň jáhenský? Toho však tehdy nebylo v církvích. Zda úřad kněžský? Avšak nebylo žádného biskupa, byli pouze apoštolé. Pročež myslím, že ani jméno jáhnů ani kněží nebylo známé a užívané. Na základě tohoto i my hlásáme, že shorařečených sedm jáhnů nelze považovati za služebníky tajin dle vyloženého učení, ale jsou to lidé, jimž byla poručena správa obecných potřeb tehdy shromážděných věřících. V tom případě byli pro nás vzorem lidumilnosti a péče o potřebné.

Pravidlo 17.

Ježto duchovní různých církví zanechavše své církve, v nichž byli ustanoveni, přešli k jiným biskupům, a bez vůle svého biskupa byli ustanoveni v cizích církvích, takže se projevili jako nepokorní, stanovíme, že od měsíce ledna uplynulého čtvrtého indiktu žádná z duchovních osob jakékoli hodnosti nemá práva bez propustného listu svého biskupa býti ustanovena v jiné církvi. Kdo to od nyní nebude zachovávati a tak poníží toho, kdo nad ním vykonal rukopoložení, budiž svržen jak on, tak ten, kdo ho nesprávně přijal.

Pravidlo 18.

Duchovním, kteří v důsledku vpádu barbarů nebo pro jiné okolnosti opustili svá místa, nařizujeme, aby se, až přestanou okolnosti nebo barbarské vpády, jež se staly příčinou jejich vzdálení, vrátili do svých církví a tyto neopouštěli na dlouhou dobu bez důvodu. Jestliže někdo zůstane v nepřítomnosti proti tomuto pravidlu, budiž zbaven úřadu, dokud se nevrátí do své církve. Totéž postihne i biskupa, který ho přijal.

Pravidlo 19.

Představitelé církví jsou povinni po všechny dny, nejvíce však ve dnech nedělních učiti všechny duchovní a věřící slovům zbožnosti, vybírajíce z božského Písma chápání a vysvětlování pravdy a nepřekračujíce už stanovené hranice a podání bohonosných otců. Bude-li vykládáno slovo Písem, nechť je jinak nevysvětlují, než jak je vyložili světla a učitelé církve ve svých spisech, a tím nechť se spokojí víc, než sestavováním vlastních slov, aby při nedokonalém umění tohoto nevzdálili se od toho, co náleží. Neboť prostřednictvím učení shorařečených otců lidé získávají poznání dobra, jež je hodno následování, a neužitečnosti, jíž se nutno varovati, a napravují svůj život k lepšímu a netrpí neduhem nevědomosti, nýbrž chápajíce učení, nabádají sebe k odklonu od zla obávajíce se hrozících trestů a přispívají ke svému spasení.

Pravidlo 20.

Není povoleno biskupovi, aby v jiném městě, jež mu nepřísluší, učil veřejně. Bude-li někdo zpozorován, že tak činí, ať přestane býti biskupem a koná funkce kněžské.

Pravidlo 21.

Jestliže ti, kdož se provinili proti pravidlům a za to byli podvrhnuti úplnému a trvalému svržení své hodnosti a vypuzeni do stavu laického, přistupujíce dobrovolně k pokání odvrhnou hřích, pro nějž byli zbaveni milosti, a sebe od něj úplně oddálí, buďtež postřiženi dle vzoru duchovenstva. Pakliže si sami tohoto nepřejí, nechť si dají růst vlasy jako laici, neboť dali přednost světskému počínání před životem nebeským.

Pravidlo 22.

Ti, kdož byli ustanoveni biskupy nebo na jakýkoli duchovní stupeň za peníze a nikoliv po šetření a volbě na základě vzorného života, nařizujeme svrhnouti, a také ty, kteří je ustanovili.

Pravidlo 23.

Nikdo z biskupů nebo kněží nebo jáhnú podávaje přečisté přijímání ať nepožaduje po přijímajících peníze nebo něco jiného. Neboť milost nelze prodávati, a my za peníze nepředáváme posvěcení Ducha, nýbrž je nutno poskytovati ji nezištně těm, kdož jsou hodni toho daru. Jestliže někdo z příslušníků duchovenstva bude zpozorován, že požaduje jakoukoliv odměnu od toho, komu podává přečisté přijímání, budiž svržen jako stoupenec Simonova bloudění a nešlechetnosti.

Pravidlo 24.49

Žádnému z příslušníků duchovenstva a mnichů není dovoleno choditi na koňské dostihy nebo se účastniti divadelních her. Bude-li někdo z duchovních pozván na svatbu, jakmile se počne tanec, sloužící k oklamání, ať vstane a ihned se vzdálí, neboť tak nám ukládá učení otců našich. Bude-li kdo v tomto usvědčen, nechť přestane nebo nechť bude svržen.

Pravidlo 25.

Společně s ostatními obnovujeme i to pravidlo, 50 které přikazuje, aby církevní obce v každé církvi, jež jsou na vesnicích nebo v předměstích nezbytně zůstávaly pod mocí svých řídících biskupů, zvláště jestli během třiceti let nesporně je měli ve své správě a pravomoci. Pak-li před uplynutím třiceti let byl nebo bude pro ně nějaký spor, dovoluje se tomu, kdo se cítí zkrácen, zahájiti o tom řízeni před oblastním sněmem.

 

Pravidlo 26. 51

Presbyter, který z nevědomosti uzavřel nesprávné manželství, ať užívá kněžské stolice souhlasně s tím, co je nám stanoveno posvátným pravidlem, 52 ale nechť se zdržuje ostatních kněžských úkonů, neboť takovému bylo odpuštěno. Nepřísluší tomu, kdo je nucen léčiti vlastní rány, aby žehnal druhému. Neboť požehnání je předávání posvěcení, kdo však tohoto nemá pro hřích nevědomosti, jak by mohl udíleti druhému? Pročež nežehná ani všechny ani jednotlivce, a nechť nerozděluje druhým Tělo Páně ani nekoná druhou službu, ale jsa spokojen kněžským místem, nechť se slzami prosí Pána, aby mu odpustil hřích neznalosti. Samozřejmě je jasné, že takové nesprávné manželství se ruší, a muž nebude míti žádného styku s tou, pro níž pozbyl práva na výkon duchovní funkce.

 

Pravidlo 27.53

Nikdo z příslušníků duchovenstva nechť se neobléká do nevhodného šatu ani přebývaje v městě ani na cestách, ale každý z nich nechť užívá oděvu určeného pro ty, kdož jsou v kleru. Kdo se proti tomu proviní, budiž zbaven výkonu posvátné služby po jeden týden.

Pravidlo 28.

Ježto jsme se dozvěděli, že v rozličných církvích podle jakéhosi zakořeněného zvyku přinášejí do oltáře hrozny, a duchovenstvo připojuje je k nekrvavé oběti přinášení, a tak oboje dohromady rozdělují lidu. Proto uznáváme za nutné, aby to napříště nikdo z duchovenstva nečinil, nýbrž ať se lidu podává jedno přinášení k oživení a k odpuštění hříchů. Přinášení hroznů, ať kněží přijímají jako prvotiny a žehnají je zvlášť a odevzdávají těm, kdož je žádají jako díkůčinění Dárci plodů, jimiž z ustanovení Božího těla naše rostou a jsou živa. Spáchá-li někdo z duchovenstva něco proti tomuto příkazu, budiž svržen se své hodnosti.

Pravidlo 29.

Pravidlo otců karthagenského sněmu přikazuje, aby posvátný úkon oltáře (tj. božská liturgie) byl vykonáván nejinak než lidmi lačnými, kromě jediného dne v roce, kdy se koná večeře Páně. 54 Tito svatí otcové možná z některých příčin učinili takové rozhodnutí užitečným pro církev. A ježto nás nikdo nenabádá, abychom zanechali zbožnou přísnost následujíce apoštolská a otcovská podání, stanovíme, že nepřísluší ve velký půst ve čtvrtek posledního týdne promíjeti postění a tak celý veliký půst znevažovati.

 

Pravidlo 30.

Ve snaze, aby vše bylo učiněno k budování církve, rozhodli jsme se usměrniti i duchovenstvo v jinonárodních církvích. Z toho důvodu jestliže považují za nutné jíti dále než apoštolské pravidlo, 55 jež zakazuje vypuzovati svou ženu pod záminkou zbožnosti, a domnívají se, že je potřebí učiniti více, než je stanoveno, pročež v souhlase se svými manželkami odříkají se vzájemného obcování, stanovíme, aby neměli více s nimi soužití a to pod nižádným způsobem, aby nám tak projevili naprostý důkaz svého slibu. Toto jsme jim povolili pro nic jiného, než pro jejich malomyslné smýšlení a dále pro cizí a neuspořádané mravy.

 

Pravidlo 31.

Stanovíme, aby duchovní, sloužící nebo křtící v modlitebních síních uvnitř domů, činili tak nejinak, než se schválením místního biskupa. Proto, kdyby některý duchovní nezachovával toto tímto způsobem, budiž svržen.

Pravidlo 32. 56

Do vědomosti naší došlo, že v arménské církvi ti, kdož vykonávají nekrvavou oběť, přinášejí na svatém prestolu pouze víno, nerozřeďujíce je vodou a uvádějíce na své ospravedlnění učitele církve Jana Zlatoústého, který ve výkladu evangelia Matoušova praví toto: Proč nikoliv vodu pil vzkříšený Pán, nýbrž víno? Proto, aby s kořenem vyrval jiný nectný blud. Neboť někteří užívají v tajině vodu, pročež ukazuje, že užil vína i tehdy, kdy tajinu předával, i po vzkříšení, kdy zval k prostému stolování bez tajiny a poukazuje na to, praví: "plodu vinného kořene" (Mat 26,29); vinná réva dává víno a nikoliv vodu. Z toho vyvozují, že prý tento učitel odmítá směšování vody ve svatém obětování. Aby tito napříště nebyli ovládáni neznalostí, podáváme pravoslavný výklad tohoto otce. Ježto byl dávný špatný blud hydroparastatů, to jest vodopřinášečů, kteří ve svém přinášení obětí místo vína užívali pouze vody, tento bohonosný muž, vyvraceje nezákonité učení tohoto bludařství a poukazuje na to, že jdou přímo proti apoštolskému podání, použil shora uvedená slova. Neboť i on své církvi, nad níž mu byla svěřena pastýřská správa, předal, aby byla přibrána voda do vína, když se má vykonati nekrvavá oběť, ukazuje na spojení krve a vody, jež vytekla z přečistého boku Vykupitele našeho a Spasitele Krista Boha k oživení celého světa a k vykoupení z hříchů. A ve všech církvích, kde svítila duchovní světla, tento Bohem odkázaný obřad se zachovává. Rovněž i Jakub, Krista Boha našeho bratr podle těla, jemuž jako prvnímu byl svěřen prestol jerusalemské církve, a Basil Caesarejské církve arcibiskup, jehož sláva proběhla celým světem, písemně nám předali tajemný posvátný obřad a přikázali, aby v božské liturgii byla do svatého kalichu nalévána voda a víno. A v Karthageně shromáždění ctihodní otcové řekli přesně tato slova: Nebudiž ve svaté tajině přinášeno nic jiného více, než tělo a krev Páně, jak sám Pán odkázal, to jest chléb a víno vodou zředěné. Jestliže některý biskup nebo kněz činí nikoli podle od apoštolů přikázaného řádu a nesjednocuje vodu s vínem a tak přináší přečistou oběť, budiž svržen jako ten, kdo neúplně koná tajinu a porušuje podání novotářstvím.

Pravidlo 33.

Vzhledem k tomu, že jsme se dověděli, že se do duchovenstva v arménské církvi přijímají pouze ti, kdož jsou z kněžské rodiny, čímž oni, kteří tak činí, následují židovské zvyky, že někteří z nich nepřijavše duchovenského postřižení jsou ustanovováni zpěváky a žalmisty božského chrámu, stanovíme, že napříště není dovoleno, aby ti, kteří si přejí někoho ustanoviti duchovním, zkoumali napřed jeho rodinný původ, nýbrž šetříce zda jsou hodni vzhledem k měřítkům uvedeným v posvátných pravidlech býti připočteni k duchovenstvu, nechť je uvedou mezi služebníky církve, ať už pocházejí z posvěcených předků či nikoliv. Taktéž nikomuž nebudiž dovoleno s ambonu hlásati božská slova lidu jako ti, kdož jsou duchovními, leč tomu, kdo byl učiněn hodným vysvěcení s postřižením a obdrží požehnání od svého pastýře souhlasně s pravidly. Bude-li kdo zpozorován, že činí proti předepsanému: budiž vyloučen ze sv. přijímání.

Pravidlo 34.

Ježto posvátné pravidlo 57 jasně hlásá, že zločin spiknutí nebo utvoření tlup je zcela zakázán i vnějšími zákony, tím spíše náleží zakázati, aby se toto nedálo v církvi Boží, i my snažíme se zachovati to nařízení, že úplně bude svržen ze svého stupně každý duchovní nebo mnich, o němž bude zjištěno, že se účastnil spiknutí nebo tlup, nebo činil úklady biskupům či spoluduchovním.

 

Pravidlo 35.

Nebudiž dovoleno žádnému z metropolitů po smrti biskupa, podřízeného jeho stolci, odnímati nebo si přisvojovati jeho jmění nebo jeho církve, nýbrž nechť je chráněno duchovenstvem té církve, jejímž představitelem byl zesnulý, do ustanovení jiného biskupa, leč by nezůstali vůbec kněží v oné církvi. Tehdy metropolita nechť je zachovává v celistvosti a vše odevzdá biskupu, který bude ustanoven.

Pravidlo 36. 58

Obnovujíce ustanovení stopadesáti svatých otců, shromážděných v tomto Bohem chráněném a sídelním městě 59 a šestisettřiceti shromážděných v Chalcedoně, 60 stanovíme, že stolec cařihradský má stejná práva se stolcem dávného Říma a jako tento nechť je veleben v církevních věcech, jsa druhým po něm. Po tomto se řadí stolec velikého města Alexandrie, potom stolec antiochijský a za ním stolec města Jerusalema.

 

Pravidlo 37.

Poněvadž v různých dobách byly barbarské vpády, jež podrobily nevěřícím množství měst, takže představitel takového města nemohl zaujmouti po svém rukopoložení svůj stolec a usaditi se na něm jako duchovní představený a podle předaného obyčeje světiti duchovní a vše, co přísluší biskupovi vykonávati, v péči o čest a úctu k duchovenstvu a ve snaze, aby pohanské zotročení nikterak nepůsobilo škod církevním právům, rozhodli jsme, aby biskupové takto rukopoložení, kteří z uvedené příčiny nezaujali svůj stolec, nebyli za to odsuzováni, pročež nechť konají rukopoložení na různé stupně duchovenstva podle pravidel a užívají podle svého úřadu předního místa a každý jejich biskupský počin budiž uznáván za pevný a zákonný. Neboť hranice správy nesmějí býti zúženy nátlakem doby a překážkami zachování přesnosti.

Pravidlo 38.

Zachováváme i my pravidlo vydané našimi otci, jež zní: Jestliže bude císařskou mocí obnoveno nebo vybudováno město, nechť občanskému a územnímu rozdělení odpovídá i rozdělení církevních záležitostí (17. pravidlo IV. všeobecného sněmu. ).

Pravidlo 39.61

Ježto bratr a spoluslužebník náš Jan, biskup ostrova Cypru, společně se svým lidem z příčiny barbarských vpádů a aby se osvobodil z pohanského otroctví a věrně se podrobil žezlu křesťanského státu, přestěhoval se z uvedeného ostrovu do hellespontské oblasti z Prozřetelnosti lidumilného Boha a úsilím Krista milujícího a zbožného císaře našeho, stanovíme, aby byla zachována beze změn práva daná stolci jmenovaného muže od bohonosných otců, kdysi v Efesu shromážděných, aby měl nový Justinianopol práva Konstantinopole a zřízený v něm bohumilý biskup, aby byl v čele všech biskupů hellespontského území, a byl ustanovován od svých biskupů podle dávného zvyku. Neboť i bohonosní otcové naši rozhodli, aby byly zachovávány zvyky každé církve, a biskup města Kyzického je podroben představiteli řečeného Justinianopole podle vzoru všech ostatních biskupů, kteří jsou pod mocí shorařečeného bohumilého představitele Jana, od něhož, až bude zapotřebí, budiž ustanovován i biskup samého města Kyziku.

Pravidlo 40. 62

Poněvadž připojení k Bohu pomocí odchodu od zmatků pozemských je velmi spasné, jsme povinni nikoliv bez prověření překotně přijímati ty, kdož si zvolili mnišský život, avšak i ve vztahu k nim zachovávati otci vydané ustanovení. Pročež nutno přijímati slib života v Bohu po úplném nabytí rozumu jako již pevný a pocházející z vědomí a úvahy. A tak ten, kdo má úmysl přijmouti mnišské jho, nebudiž mladší desíti let, avšak i o něm musí ten, kdo je v čele posouditi, není-li užitečnější prodloužiti mu lhůtu před uvedením do života mnišského a upevněním v něm. Neboť třebas veliký Basil ve svých posvátných pravidlech stanoví, aby byla zařazena do řádu panen ta, která dobrovolně sebe Bohu zasvěcuje a panenství vyvoluje, dokončila-li sedmnáctý rok, přesto následujíce příkladu pravidel o vdovách a diakonisách analogicky jsme rozhodli o shorařečeném počtu let pro ty, kdož si zvolily život mnišský. Neboť u božského apoštola je předepsáno, aby v církvi byly vdovy voleny ve stáří šedesáti let (1.Tim 5,9), a posvátná pravidla určují, aby diakonisa byla ustanovována ve věku čtyřiceti let, poněvadž bylo vzato na zřetel, že církev milostí Boží přijala velkou pevnost a rozkvět a věřící jsou v zachovávání božských přikázání pevni a spolehliví. Uváživše to dokonale, shodně stanovíme, aby ten, kdo má v úmyslu započíti dílo v Bohu, byl brzy poznamenán požehnáním milosti jako nějakou pečetí, čímž se mu napomůže, aby dlouho nevyčkával ani neváhal, naopak nadto bude nabádán k vyvolení dobrého a k upevnění v něm.

Pravidlo 41. 63

Ti, kdož si přejí v městech nebo vesnicích vzdáliti se do samoty a rozjímati, jsou povinni napřed vejíti do monastýru, učiti se poustevnickému životu, podrobovati se během tří let představenému monastýra v bázni Boží, a ve všem, jak náleží, projevovati poslušenství a tak ukazovati své rozhodnutí k takovému životu; místní představený je bude prověřovati, zda z celého srdce dobrovolně se k němu přimykají. Potom ještě během roku jsou povinni trpělivě přebývati mimo uzavření, aby více se zjevil jejich úmysl. Jen tak prokáží plné osvědčení toho, že nikoliv pro vyhledávání marné slávy, nýbrž pouze pro pravé blaho usilují o tuto mlčenlivost. Po uplynutí toliké doby, setrvají-li v témž úmyslu, nechť vstoupí do uzavření, avšak jim se už nedovolí vycházeti dle libovůle z takového přebývání jenom, když toho bude vyžadovati veřejné sloužení nebo prospěch nebo jiná nutnost, hrozící dokonce smrtí, a to se souhlasem místního biskupa. Ty, kdož se odváží bez řečených příčin vyjíti ze svého obydlí, především nutno zavříti do jmenované poustevny i proti jejich vůli, načež postem a jinou přísností je polepšovati, ježto víme, že dle výroku v Písmu, "žádný, kdož vztáhne ruku svou k pluhu, ohlídal by se nazpět, není způsobný ke království Božímu." (Luk. 9,62)

Pravidlo 42.

O jmenovaných poustevnících, kteří v černých oděních a s dlouhými vlasy obcházejí města, přebývajíce uprostřed světských mužů a žen a znevažují svůj slib, stanovíme: Jestliže chtějí ostřihavše vlasy přijati podobu ostatního mnišstva, jest jim přikázati monastýr a přiřaditi k bratřím. Nebudou-li si toho přáti, vypuditi je úplně z měst, aby žili na poušti, podle níž obdrželi jméno.

Pravidlo 43.

Dovoleno je křesťanu zvoliti si odříkavý život a po opuštění velmi neklidné bouře pozemských záležitostí vstoupiti do monastýru a přijati mnišské postřižiny, třebas byl přistižen v nějakém hříšném pádu. Pravilť Spasitel náš: "Toho, kdož ke mně přijde, nevyvrhnu ven." (Jan 6,37) Poněvadž mnišský život zobrazuje nám život pokání, schvalujeme ho tomu, kdož se mu upřímně přimyká, a žádný dřívější životní způsob mu nebude překážeti, aby splnil svůj úmysl.

Pravidlo 44.64

Mnich, usvědčený ze smilstva, anebo pojme-li ženu v manželský svazek a soužití, nechť podléhá podle pravidel epitimii pro smilníky.

Pravidlo 45.

Vzhledem k tomu, že jsme se dozvěděli, že v některých ženských monastýrech ty, kdož přivádějí ženy, které mají býti učiněny hodnými oné posvátné hodnosti, napřed je oblékají do hedvábných pestrých šatů a dále jim dávají šperky poseté zlatem a drahými kameny, a když takto přistoupí k oltáři, snímají s nich tak nádherný oděv a ihned se nad nimi vykonává požehnání stavu mnišského a oblékají je do černého šatstva, stanovíme tudíž, aby napříště se tak nedálo. Neboť není vhodné, aby ta, která z vlastního rozhodnutí odložila všechny pozemské rozkoše, zamilovala si život v Bohu, upevnila se v něm nezvratnými myšlenkami a tak k monastýru přišla, byla skrze takové pomíjející a mizející ozdoby navracována k vzpomínání na to, co již odevzdala zapomenutí, a ukázala by se váhající a zmatena v duši, podobna vlnám se potápějícím, sem tam zmítaným, tak, že někdy i prolévajíc slzy neprojevuje tím srdeční zkroušenost, nýbrž i jestliže, jak je jí vlastní, uroní některou malou slzu, bude se zdát těm, kteří ji spatří, že pochází ne tak z touhy po díle mnišském, jako z loučení se světem a s tím, co je ve světě.

Pravidlo 46

Ženy, které si zvolily mnišský život a byly určeny do monastýru, napříště nemohou vycházeti. Jestliže budou nuceny nevyhnutelnou potřebou tak učiniti, nechť se stane s požehnáním a souhlasem představené, ale ani tehdy nesmějí vycházeti samy, nýbrž s některými stařenkami a s předními v monastýru podle příkazu igumenie. Nocovati mimo monastýr vůbec se jim nepovoluje. Také mužové trávící mnišský život, nechť vycházejí, jeví-li se potřeba, s požehnáním toho, jemuž je svěřeno vedení. Proto ti, kdož by přestoupili námi nyní vydané rozhodnutí, mužové či ženy, buďtež podrobeni zaslouženým epitimiím.

Pravidlo 47. .

Ani žena v mužském monastýru, ani muž v ženském ať nespí, neboť věřící musejí býti mimo jakýkoliv úraz a pohoršení a zařizovati svůj život se vší náležitostí a přidržováním Pána. (1.Kor. 7,35) Učiní-li tak duchovní, budiž zbaven úřadu, laik odloučen od sv. přijímání.

Pravidlo 48.

Žena toho, komu je udělována hodnost biskupská, napřed podle dohody se rozlučuje od svého muže a po jeho rukopoložení na biskupa nechť vstoupí do monastýru, daleko od sídla tohoto biskupa vybudovaného, a nechť ji biskup vydržuje. Ukáže-li se hodnou, budiž ustanovena v hodnost diakonisy.

Pravidlo 49.65

Obnovujíce i toto posvátné pravidlo, 66 přikazujeme, aby monastýry jedenkráte posvěcené z rozhodnutí biskupa zůstávaly navždy monastýry a jim náležející majetek byl zachováván monastýru a aby se nemohly státi světským obydlím a nikým nesměly býti odevzdány světským lidem. Jestliže se do nynějška toto stalo s některými z nich, stanovíme, že je to neplatné a ti, kdo by se tak odvážili od nynějšího času učiniti, budou podrobeni epitimii podle pravidel.

 

Pravidlo 50. 67

Žádný z laiků a duchovních napříště ať se neoddává hazardním hrám. Bude-li kdo přistižen, že je provozuje, duchovní budiž vyvržen z duchovenstva, a laik odloučen z církevního obecenství.

Pravidlo 51. 68

Svatý všeobecný sněm tento rozhodně zakazuje býti šaškem a ukazovati se v divadle, pořádati představení zvířat a tance na jevišti. Jestliže se někdo proviní proti tomuto pravidlu a oddá se některé z uvedených zábav, duchovní budiž vyvržen s duchovenstva a laik odloučen z církevního obecenství.

Pravidlo 52. 69

Ve všech dnech předvelikonočního postu kromě sobot a nedělí a svatého dne Zvěstování, posvátná liturgie nebudiž jiná, než předem posvěcených darů.

Pravidlo 53.

Poněvadž příbuzenství podle Ducha je důležitější než svazek podle těla, a my jsme se dozvěděli, že v některých místech někteří kmotři dětí při svatém spasitelném křtu, po něm vstupují do manželského soužití s jejich ovdovělými matkami, nařizujeme, aby od nynější doby nic takového nebylo pácháno. Jestli někteří po tomto pravidlu budou zjištěni, že tak učinili, nechť takoví napřed odstoupí od tohoto nezákonného manželství, a potom budou podrobeni epitimii pro smilníky.

Pravidlo 54. 70

Božské Písmo jasně nás poučuje: Nepřistupuj k žádnému krevnímu příbuznému k obnažení hanby jeho (3.Mojž. 18,6). Bohonosný Basil v pravidlech svých některá ze zakázaných manželství napočítal a velmi mnoho jich přešel mlčením a tím nám učinil i druhé užitečným. Neboť varuje se množství pohoršlivých názvů, aby jimi nehanobil řeč, označil nečistotu obecnými názvy, jimiž všeobecně ukázal na nezákonitá manželství. Avšak takovým nerozlišujícím zákazem nezákonných manželství podstata věci se zaměňovala, pročež pokládáme za nezbytné přesněji toto vyjádřiti a nařizujeme pro příště: Jestliže kdo uzavírá manželský sňatek se svou sestřenicí nebo otec a syn s matkou a dcerou nebo s dvěma pannami sestrami otec a syn, nebo s dvěma bratry matka a dcera, nebo dva bratři s dvěma sestrami, nechť jsou podrobeni pravidlu sedmileté epitimie, po jejich zjevném rozloučení od nezákonitého manželství.

Pravidlo 55. 71

Jelikož jsme se dozvěděli, že obyvatelé v městě Římě, ve velikonočním postu o jeho sobotách se postí proti zděděnému církevnímu řádu, jeví se svatému sněmu vhodným, aby i v římské církvi se bez porušení zachovával předpis, 72 který praví: Bude-li kdo přistižen z duchovenstva, že postí ve svatém dni Páně nebo v sobotu, pouze kromě jediné, budiž svržen, je-li laik budiž odloučen.

 

Pravidlo 56.

Také jsme se dozvěděli, že v zemi arménské a v jiných místech v sobotách a nedělích předvelikonočního postu, někteří jedí sýr a vejce, pročež za dobré bylo uznáno též to, že církev Boží na celém světě sledujíc jeden řád drží půst a zdržuje se jak od všeho zabitého, tak od vajec a sýru, jež jsou plodem a výrobkem toho, od čeho se zdržujeme. Nebudou-li toto zachovávati duchovní, buďtež svrženi, a laici odloučeni.

Pravidlo 57. 73

Nepřísluší přinášeti k oltáři med a mléko.

Pravidlo 58. .

Nikdo ze stavu laického nepodávejž sobě božské tajiny, je-li tu biskup, kněz nebo jáhen. Kdo se toho odváží, budiž jako provinilý proti řádu na týden odloučen od církevního obecenství chápaje, že nesmí smysliti více, než sluší smysliti. (Řím. 12,3)

Pravidlo 59.

Křest nebudiž vykonáván v modlitebně nacházející se uvnitř domu, nýbrž ti, kdož se chtějí státi hodnými přečistého osvícení, ať přijdou do obecných chrámů a tam budou učiněni hodnými tohoto daru. Bude-li kdo přistižen, že nezachovává naše ustanovení, duchovní budiž svržen a laik odloučen. (Přísnost tohoto pravidla v případech nezbytných a nepodezřelých zmírňuje právo dané biskupovi 31. pravidlem tohoto sněmu).

Pravidlo 60.

Jelikož apoštol volá, že "ten, kdož se připojuje Pánu, jeden duch s ním jest", (1.Kor 6,17) je zřejmé, že ten, kdo se sdružuje s odpůrci, stává se s ním ve styku jedno. Vzhledem k tomu stanovíme o těch, kteří se tváří jakoby byli posedlí a pokrytecky podle svá zvrhlé povahy projevují takovou činnost, aby na každý způsob byli potrestáni a byli vystaveni tomutéž trápení a zacházení, jehož se právem dostává těm, kteří jsou skutečně posedlí, mají-li se osvoboditi od démonského působení.

Pravidlo 61.

Kdož vyhledávají čarodějníky anebo tak zvané "setníky" 74 nebo jiné podobné, aby se od nich dozvěděli, co jim chtějí odhaliti, souhlasně s dřívějšími ustanoveními otců, spadají pod pravidlo šestileté epitimie. Téže epitimii náleží podvrhnouti i ty, kteří vodí medvědice nebo jiná zvířata k zábavě a škodě prostých lidí a spojují klam s bláznovstvím, čarují pro štěstí, osud, původ a mnoho tomu podobného, stejně jako t. zv. honitelé mračen, kouzelníky výrobce ochranných talismanů a čarodějnice. Ty, kdož v tom setrvávají a neobrátí se aniž se vyhnou těmto zhoubným a pohanským výmyslům, přikazujeme úplně vyloučiti z církve, jak též posvátná pravidla stanoví. Neboť "jaké obcování světla a temnostmi?" - jak praví apoštol, "nebo jaké spolčení chrámu Božího s modlami? aneb jaký díl věrnému s nevěrným? a jaké srovnání Krista s Beliálem?" (2.Kor. 6,14-16)

 

Pravidlo 62. 75

Tak zvané Kalendy, 76 Vota, Vrumalia a lidové shromáždění v první den měsíce března přejeme si úplně vytrhnouti ze života věřících. Také veřejné ženské tance, jež mohou způsobiti velikou škodu a zhoubu, jakož i tance, konané mužským a ženským pohlavím v čest těch, jež Řekové nazývají bohy, podle jakéhosi starého, křesťanskému životu cizímu zvyku, zavrhujeme a přikazujeme: žádný muž se neoblékejž do ženských šatů, ani žena do oděvu muži náležejícího. Nesluší nositi masky komické nebo satyrské či tragické, při lisování vína v lisech vyvolávat hnusné jméno Dionysa a při vlévání vína do beček propukati ve smích nebo z neznalosti nebo marnivosti činiti to, co náleží k běsovskému klamu. Pročež napříště ty, kteří vědouce toto, se odváží páchati něco ze shorauvedeného, nařizujeme vyvrhnouti z kněžského řádu a laiky odloučiti z církevního obecenství.

 

Pravidlo 63.

Pověsti o mučednících, jež nepřátelé pravdy lživě skládají, aby zneuctili Kristovy mučedníky a přivedli posluchače k nevěře, přikazujeme neoznamovati v církvích, nýbrž předati je ohni. Proklínáme ty, kdož je přijímají nebo je považují za pravdivé.

Pravidlo 64.

Nepřísluší, aby laik pronášel před věřícími slovo nebo učil a tak na sebe bral učitelskou hodnost, nýbrž jest nutno se podrobovati řádu, jejž vydal Pán a otvírati uši těm, kdož přijali milost k učitelskému slovu a od nich se poučovati božskému. Neboť v jedné církvi rozličné údy zřídil Bůh, dle slova apoštola (1.Kor. 12,18), jež objasňuje Řehoř Bohoslovec, ukazuje zřetelně na řád v něm obsažený a praví: Tento řád, bratři, ctěme, tento zachovávejme. Tento budiž uchem a onen jazykem. Tento rukou a druhý čímkoliv jiným. Tento ať učí, onen ať se poučuje". A Po několika slovech dále praví: "Učící se ať přebývá v poslušenství, rozdávající ať poskytuje s radostí, sloužící ať slouží s pílí. Nebuďme všichni jazykem, třebas nade vše bližší je toto, ani všichni apoštoly, ani všichni proroky, ani všichni vykladači." A po několika slovech ještě praví: "Proč se činíš pastýřem, jsa ovce? Proč se děláš hlavou, jsa noha? Proč se pokoušíš o vojenské velení, byv postaven do řady vojínů?" A na jiném místě přikazuje moudrost: "Nebývej rychlý k mluvení. (Ekl. 5,2) Neusiluj, abys zbohatl" (Přísl. 23,4), nevyhledávej býti moudřejší nad moudré. Jestliže bude někdo zpozorován, že porušuje toto pravidlo, budiž na čtyřicet dní odloučen z církevního obcování.

Pravidlo 65. 77

Přikazujeme, aby se napříště přestaly zapalovati v novoměsíce, jak činí někteří, před svými dílnami, nebo domy, hranice, přes něž nesmyslně skáčí, podle jakéhosi starého obyčeje. Spáchá-li někdo něco takového, duchovní budiž svržen a laik odloučen. Neboť v čtvrté knize královské je napsáno: "Nadto nadělal Manaases oltářů všemu vojsku nebeskému, v obou síních domu Hospodinova. Syna také svého provedl skrze oheň a šetřil časů, s hadačstvím zacházel, zaklínače a čarodějníky zřídil, a velmi mnoho zlého činil před očima Hospodinovýma, popouzeje ho." (4.Král. 21,5-6)

Pravidlo 66. 78

Od svatého dne vzkříšení Krista Boha našeho do nové neděle po celý týden jsou věřící povinni ve svatých chrámech neustále přebývati v žalmech, zpěvech a písních duchovních radujíce se a jásajíce v Kristu a naslouchajíce čtení božských Písem a těšíce se ze svatých tajin. Neboť tímto způsobem společně s Kristem vstaneme z mrtvých a povzneseme se. Proto v ty dny napříště ať nejsou koňské dostihy nebo jiné lidové představení.

Pravidlo 67. 79

Božské Písmo přikázalo nám zdržovati se "od krve a od udáveného a od smilstva". (Skut. 15,29) Proto ty, kdož z lačnosti útroby krev kteréhokoliv zvířete různým způsobem připravují k snědku a tak ji jedí, s dobrým uvážením epitimii podvrhujeme. Jestliže napříště bude někdo jísti jakkoliv krev zvířete, duchovní budiž svržen a laik odloučen.

Pravidlo 68.

Knihy Starého a Nového zákona, rovněž svatých a uznaných našich kazatelů a učitelů není dovoleno nikomu poškozovati nebo knihkupcům či t. zv. mastičkářům či někomu jinému odevzdávati k zničení, leč by se staly nezpůsobilými k používání od molů nebo vody či jiným způsobem. Kdo v budoucnu bude zpozorován, že cokoliv takového učiní, budiž odloučen na rok. Stejně ten, kdo takové knihy kupuje, neponechá-li si je u sebe k svému prospěchu nebo je druhému neodevzdá k blahu a ochraně, ale se odváží je poškozovati, budiž odloučen.

Pravidlo 69. 80

Nikomu z těch, kdož náležejí k třídě laiků, nebudiž dovoleno vcházeti do posvátného oltáře. Avšak podle jakéhosi prastarého podání naprosto se toto nezakazuje moci a hodnosti panovnické, když chce přinésti dary Stvořiteli.

Pravidlo 70.

Není dovoleno ženám mluviti v čas božské liturgie, nýbrž podle slova apoštola Pavla, ať mlčí. Nebylo jim přikázáno mluviti, nýbrž býti poddány, jakož i zákon praví. Chtějí-li se něčemu naučiti, ať se ptají doma svých mužů (1.Kor. 14,34-35).

Pravidlo 71. 81

Ti, kdož studují občanské zákony, nemají užívati hellenských zvyklostí nebo býti voděni na představení nebo dělati t. zv. Kylistry 82 nebo se oblékati do šatstva, jehož se obecně nepoužívá ani v čas, kdy začínají studia, ani tehdy, kdy se končí, ani vůbec během něho. Jestli se kdo odváží od nyní toto činiti, budiž odloučen.

 

Pravidlo 72. .

Nesluší se, aby pravoslavný muž se spojoval manželským sňatkem s ženou kacířkou, ani pravoslavná žena, aby byla oddána s mužem kacířem. Bude-li zpozorováno něco takového, učiněného kýmkoliv, nebudiž manželství považováno za pevné, a nezákonné soužití nutno roztrhnouti. Neboť nelze směšovati to, co není směšovatelné, ani spojovati s ovcí vlka a s dílem Kristovým úděl hříšníků. Jestliže někdo přestoupí naše ustanovení, budiž odloučen. Avšak jestliže někteří ještě jako nevěřící a nepřipočtení k stádci pravoslavných byli vzájemně oddáni zákonitým sňatkem a potom jeden z nich vyvoliv si dobré utekl se k světlu pravdy, kdežto druhý zůstal v poutech bloudění, nepřeje si vzezříti na božské paprsky, a jestliže přitom nevěrné ženě je libo společně žíti s mužem věřícím nebo naopak muži nevěřícímu s ženou věřící, nechť se nerozlučují podle božského apoštola; "Posvěceňť je zajisté nevěřící muž pro ženu, a žena nevěřící posvěcena jest pro muže". (1.Kor. 7,14)

Pravidlo 73. .

Jelikož oživující kříž zjevil nám spasení, náleží, abychom každou péči vynakládali, aby byla vzdána náležitá čest tomu, skrze nějž jsme byli spaseni od dávného hříšného pádu. Proto i myšlením i slovem i citem úctu mu vzdávajíce, nařizujeme: obrazy kříže, jež někteří kreslí na zemi, zcela vymazati, aby znamení našeho vítězství nebylo uráženo šlapáním chodců. A tak přikazujeme, aby byli odloučeni ti, kteří napříště budou kresliti obraz kříže na zemi.

Pravidlo 74. . 83

Nelze na místech posvátných Bohu nebo v chrámech pořádati t. zv. stolování bratrské lásky a jísti uvnitř chrámu a lože rozestlávati. Ti, kdož se odváží toto učiniti, buď ať přestanou, nebo ať budou odloučeni.

Pravidlo 75. .

Přejeme si, aby ti, kdož přicházejí do chrámu zpívat, nevyluzovali nemožné zvuky a nevydávali ze sebe nepřirozený křik a nezaváděli ničeho, co neodpovídá a co není vlastní církvi, nýbrž ať s velkou pozorností a zbožností přinášejí zpěv žalmů Bohu, který vidí skryté. Neboť posvátné slovo učilo syny izraelské, aby byli zbožní (3.Mojž. 15,31).

Pravidlo 76.

Nikdo nesmí uvnitř posvátné ohrady krčmu nebo různá jídla postavovati nebo jiný prodej provozovati, zachovávaje úctu k chrámům. Neboť Spasitel náš a Bůh životem svým v těle uče nás přikázal, abychom dům Otce jeho nečinili domem kupeckým. On i penězoměncům rozmetal peníze a vyhnal ty, kdož činili svatý chrám světským místem. (Jan 2,15-16) Proto jestliže někdo bude přistižen v řečeném zločinu, budiž odloučen.

Pravidlo 77.

Duchovenstvo, klerikové a mnichové se nesmějí koupati v lázních společně s ženami, ba ani žádný křesťan laik. Neboť to je první výtka se strany pohanů. Bude-li kdo z toho usvědčen, duchovní budiž svržen a laik odloučen.

Pravidlo 78. 84

Náleží poučovati ty, kdož se chystají ke křtu, a pátého dno v týdnu mají dávati odpovědi biskupu nebo kněžím.

Pravidlo 79.

Vyznáváme, že božské rození z Panny jako bez semene bylo nebolestné, a takto všemu stádci kážeme; i podrobujeme napravení ony, kteří z neznalosti činí něco co se nesluší. Někteří totiž po dni svatého narození Krista Boha našeho byli viděni, že připravují pečivo a vzájemně si je rozdávajíce jakoby v čest bolestí porodních neposkvrněné Panny Mateře, pročež nařizujeme, aby věřící nic takového nečinili. Neboť toto není čest Panně, která nad rozum a slovo tělem porodila nevměstnatelné Slovo, jestliže její nevýslovný porod se představuje a líčí po příkladu obyčejného a nám vlastního rození. Bude-li někdo napříště zpozorován, že tak činí, duchovní budiž svržen a laik odloučen.

Pravidlo 80.

Jestliže někteří z biskupů nebo kněží nebo jáhnů nebo kdokoliv z příslušníků duchovenského stavu nebo laik bez nějaké naléhavé potřeby nebo překážky, již by byl nadlouho oddálen od svého chrámu, pobývaje v městě po tři nedělní dny během tří týdnů nepřijde do bohoslužebného shromáždění, duchovní budiž vyvržen z duchovenstva a laik vzdálen z obecenství.

Pravidlo 81. .

Poněvadž jsme se dozvěděli, že v některých zemích v trojsvaté písni po slovech "svatý nesmrtelný" jako doplněk zpívají "za nás ukřižovaný, pomiluj nás", ač toto dávno svatí otcové jako cizí zbožnosti z této písně odstranili společně s bezbožným bludařem, jenž zavedl tato slova, my napřed zbožně ustanovené svatými otci našimi utvrzujíce podle tohoto rozhodnutí odevzdáváme prokletí ty, kdož takové slovo v církvi přijímají nebo cokoliv jiného k trojsvaté písni přidávají. A jestliže porušitel stanoveného je z duchovní hodnosti, nařizujeme zbaviti ho duchovní hodnosti, je-li laik nebo mnich, odloučiti od obcování církevního.

Pravidlo 82.

Na některých čestných ikonách je nakreslen beránek, na nějž ukazuje prst Předchůdcův, kterýžto beránek je přijat jako zobrazení milosti a připomíná nám skrze zákon pravého Beránka, Krista Boha našeho. Ctíce staré obrazy a stíny církvi odevzdané, jako znamení a předobrazy pravdy, my dáváme přednost milosti a pravdě, přijímajíce onu jako naplnění zákona. Pročež, aby též uměním malířským očím všech bylo ukázáno, to, co se stalo, nařizujeme, aby napříště obraz Beránka beroucího hříchy světa, Krista Boha našeho na ikonách byl zobrazován v lidské podobě místo bývalého beránka, abychom si představili pokoru Boha Slova a připomněli si jeho život v těle, jeho utrpení a spásnou smrt a takto dokonané vykoupení světa.

Pravidlo 83.

Nikdo tělům zemřelých ať nepodává eucharistii. Neboť jest psáno: "Vezměte, jezte." Ale těla mrtvých ani bráti ani jísti nemohou. (Mat. 26,26).

Pravidlo 84.

Následujíce kanonická ustanovení otců stanovíme i o dětech: Pokaždé, když není věrohodných svědků, nepochybně svědčících, že jsou křtěny, a když samy z příčiny malého věku nemohou dáti potřebnou odpověď, zda jim byla poskytnuta tajina, jest nutno, bez váhání je křtíti, aby také nejistota je nezbavila očistění takovou svátostí.

Pravidlo 85. 85

Přijali jsme v Písmech, že při dvou nebo třech svědcích stane každé slovo. (5.Mojž. 19,15) Proto stanovíme, aby otroci, propouštění od hospodářů na svobodu, dostávali toto právo při třech svědcích, kteří svou přítomností dají propuštění zákonitost a osvědčí právoplatnost toho, co bylo učiněno.

Pravidlo 86.

Ty, kteří shromažďují k záhubě duší a chovají nevěstky, jsou-li duchovní přikazujeme odloučiti a vyvrci, jsou-li laici odloučiti.

Pravidlo 87. 86

Žena, která opustí muže, vdá-li se za jiného, je cizoložnice podle svatého a božského Basila, který velmi případně z proroctví Jeremiášova uvedl, že jestli se žena vdá za jiného muže a nevrátí se k muži svému, bude poskvrněním poskvrněna. (Jer. 3,1) A opět "Kdo drží cizoložnici, je blázen a bezectný." (Přísl. 18,23 - církevněslovanský text) Zjistí-li se, že opustila muže bez příčiny, bude on hoden blahovůle, kdežto ona epitimie. Blahovůle bude mu prokázána tím, že bude v obecenství s církví. Ten, kdo však opouští ženu, s níž byl zákonně oddán a jinou pojímá, podle slova Páně (Luk. 16,18) je povinen soudu pro smilstvo. Bylo ustanoveno pravidly otců našich, aby takoví byli dva roky v třídě plačících, dva roky v počtu poslouchajících čtení Písma, tři roky v klečících a sedmý rok budou státi s věřícími a tak učiněni hodnými přijímání, budou-li se káti se slzami.

Pravidlo 88.

Nikdo ať neuvodí dovnitř ohrady chrámu žádné zvíře, kromě toho, kdo cestuje tísněn krajní nezbytností a zbaven přístřeší a pohostinství, zůstane v takovém chrámě. Protože zvíře, nebyvši uvedeno do ohrady, mnohdy zahyne a on sám, ztrativ zvíře, byl zbaven možnosti pokračovati v cestování a byl by vystaven nebezpečí života. Neboť my víme, že sobota byla učiněna pro člověka (Mar. 2,27), a proto je nutno všemi prostředky pečovati o spasení a bezpečnost člověka. Bude-li však někdo zpozorován, že bez nutnosti dle shorauvedeného uvádí zvíře na nádvoří chrámu, duchovní budiž svržen a laik odloučen.

Pravidlo 89. 87

Věřícím, kteří tráví dny spasitelného utrpení v postě, modlitbách a ve zkroušenosti srdce, náleží, aby přerušili půst uprostřed noci po veliké sobotě, jelikož božští evangelisté Matouš a Lukáš, první výrokem "na skonání soboty" (Mat. 28,1) a druhý slovy "velmi ráno" (Luk. 24,1) vyjadřují nám hlubokou noc.

Pravidlo 90.

Bylo nám kanonicky předáno od bohonosných otců, aby se neskláněla kolena ve dny nedělní pro čest vzkříšení Kristova. Proto, abychom nesetrvávali v nevědomosti, jak toto zachovávati, jasně věřícím ustanovujeme, aby nikdo po večerním vchodu duchovních do oltáře v sobotu dle převzatého zvyku, neskláněl kolena do následujícího večera nedělního dne, v němž po vchodě v době, kdy se čtou světelné modlitby, opět sklánějíce kolena tímto způsobem vysíláme modlitby k Pánu. Neboť noc po sobotě považujeme za předchůdkyni vzkříšení Spasitele našeho a od ní duchovně začínáme písně a svátek ze tmy na světlo převádíme, takže od té doby celou noc a den slavíme vzkříšení.

Pravidlo 91. 88

Ženy, které poskytují lekvary, způsobující nedonošení plodu v životě, a ty, jež přijímají jedy, umrtvující plod, podvrhujeme epitimii pro vražedníky.

Pravidlo 92.

Ty, kteří unášejí ženy pod způsobou manželství nebo podporují a napomáhají únoscům, přikázal svatý sněm svrhnouti z hodnosti jsou-li duchovní, jsou-li laici, předávati prokletí.

Pravidlo 93.

Žena, jejíž muž se odloučil a nachází se neznámo kde, bude-li dříve než získá svědectví o smrti jeho žíti s jiným, cizoloží. Stejně i ženy vojínů, jež se provdají v době nezvěstnosti svých mužů, podléhají témuž posouzení. Podobně i ty, které vstupují do manželství z důvodů vzdálení mužova do cizích zemí, nevyčkavše návratu. Avšak zde lze projeviti nějaké pochopení takového jednání pro velkou pravděpodobnost smrti mužovy. Té, jež z neznalosti vstoupila do manželství s mužem, jehož žena na čas opustila, ale když se tato první žena k němu vrátila, byla sama opuštěna, třebas cizoložila, avšak z neznalosti, nezakazuje se manželství. Lépe však, zůstane-li takto. Vrátí-li se vojín za nějaký čas, jehož žena z příčiny dlouhodobé nepřítomnosti se provdala za jiného muže, nechť si opět vezme svou ženu, bude-li chtíti, při čemž budiž jí odpuštěna její nevědomost, rovněž i mužovi, který žil s ní v druhém manželství.

Pravidlo 94.

Ty, kdož se zaklínají pohanskými přísahami, pravidlo podrobuje epitimii, a my pro ně stanovíme odloučení.

Pravidlo 95.

Ty, kteří se sjednocují s pravoslavím a s počtem spasených z bludařů, přijímáme podle následujícího řádu a zvyklosti. Ariány, Macedoniany, Navatiany, ty, kteří se nazývají čistí a lepší, čtrnáctideníky čili tetradity a apolinaristy, když dají písemné prohlášení a proklejí každý blud, kteří neučí tak, jako učí svatá Boží obecná a apoštolská církev, přijímáme s pečetěním, to jest pomazujeme svatým myrem napřed čelo, potom oči, nozdry, ústa, uši, a pečetíce je pravíme: Pečeť daru Ducha svatého. O bývalých Pauliánech, kteří se uchýlili potom k všeobecné církvi, ustanoveno: překřtíti je rozhodně. Eunomiány, kteří sebe křtí jediným ponořením, a Montanisty, kteří se zde nazývají Frygové, a Savelliány, kteří se drží učení o synootcovství a činí i jiné, což nelze trpěti, a všechny ostatní bludaře (jeť zde mnoho takových, pocházejících zvláště ze země Galatské), kteří si přejí býti sjednoceni s pravoslavím, přijímáme jako pohany. V první den je činíme křesťany, v druhý katechumeny, potom v třetí je zaklínáme s trojnásobným dechnutím na obličej a do uší a pak je poučujeme a přikazujeme jim, aby přebývali ve chrámě a poslouchali Písma a pak je již křtíme. Také Manichejce, Valentiniány, Markionisty a jim podobné bludaře. Nestoriáni jsou povinni dáti písemné prohlášení a odevzdati prokletí svůj blud a Nestoria, Eutycha, Dioskora a ostatní vůdce takových bludů, a jejich stoupence a všechny shorauvedené bludy; potom nechť obdrží svaté přijímání.

Pravidlo 96.

Ti, kteří se křtem oblékli v Krista, dali slib, že budou následovati v těle jeho život. Proto ty, kdož ke škodě vidoucích, vlasy na hlavě umělými pletenci upravují a zdobí a tak klamou nepevné duše, otcovsky léčíme příslušnou epitimií, vedouce je jako děti a učíce je mravně žíti, aby zanechavše mam a marnost těla neustále rozum povznášeli k nehynoucímu a blaženému životu a měli v bázni čistá přebývání a očistou života kolik lze k Bohu se přiblížili a více vnitřního než vnějšího člověka ctnostmi a blahými a neposkvrněnými mravy krášlili. Nechť nenosí na sobě žádné pozůstatky zkaženosti, pocházející od odpůrce. Jestliže někdo bude jednati proti tomuto mravu, budiž odloučen.

Pravidlo 97.

Ty, kteří buď žijíce se ženou nebo bez uvážení jiným způsobem posvátná místa převracejí v obyčejná a lajdácky se kolem nich pohybují a s takovým poměrem k nim v nich dlí, přikazujeme vykázati i z míst, jež jsou určena katechumenům při svatých chrámech. Kdo nebude toho zachovávati, je-li duchovní, budiž svržen, je-li laik, budiž odloučen.

Pravidlo 98.

Kdo si bere do manželského soužití ženu, zasnoubenou jinému, dokud snoubenec ještě žije, nechť podléhá odsouzení za provinění cizoložstvím.

Pravidlo 99.

V arménské zemi, jak jsme se dozvěděli, bývá i to, že někteří, uvařivše kousky masa uvnitř posvátných oltářů, přinášejí částky a rozdělují kněžím podle židovského obyčeje. Proto zachovávajíce čistotu církve nařizujeme: Nebudiž nikomu z kněží dovoleno přijímati oddělené částky masa od přinášejících, nýbrž nechť jim stačí to, co chce dáti přinášející, a toto přinášení nechť bývá vně chrámu. Jestliže někdo takto nebude činiti, budiž odloučen. .

Pravidlo 100.

Oči tvé ať k dobrým věcem patří a přede vším, čehož se stříci sluší, ostříhej srdce své, (Přísl. 25,23) radí moudrost, neboť tělesné smysly lehce vnášejí své dojmy do duše. Proto obrazy na deskách nebo na čemkoliv jiném nakreslené, klamoucí zrak, rozkládající rozum a působící rozhoření nečistých rozkoší, nedovolujeme napříště žádným způsobem malovati. Odváží-li se někdo toto učiniti budiž odloučen.

Pravidlo 101. 89

Člověka, stvořeného podle obrazu Božího, božský apoštol hlasitě nazývá tělem Kristovým a chrámem. Nad každé viditelné stvoření byv tehdy postaven, učiněn hodným nebeské cti spasitelným utrpením, požívající a pijící Krista, neustále se přetvořuje k věčnému životu, a duši i tělo posvěcuje přijímáním božské milosti. Pročež jestliže někdo chce v čas liturgie přijímati přečisté Tělo a býti skrze přijímání jedno s ním, nechť složí ruce do podoby kříže a tak ať přistupuje a přijímá obecenství milosti. Neboť ze zlata nebo jiného materiálu místo ruky zhotovují nějaké misky pro přijetí Božského daru a pomocí jejich přečistého společenství se činí hodnými, což nikterak neschvalujeme, neboť se tak dává přednost předmětu bezduchému a rukama zhotovenému před Božím obrazem. Bude-li kdo přistižen, že podává přesvaté přijímání těm, kdož přinášejí takové misky, budiž odloučen i on i ten, kdo je přináší.

Pravidlo 102.

Ti, kdož přijali od Boha moc svazovati a rozvazovati hříchy, jsou povinni zkoumati druh hříchu a připravenost hříšníkovu k obrácení a dle toho užívati léčbu vhodnou pro neduh, aby snad nezachovávajíce míry, v tom či druhém nezahubili spásu nemocného. Neboť neduh hříchu není stejný, nýbrž rozdílný a rozličný a působí mnohé druhy škod, z nichž se hojně zlo rozlévá, dokud není zastaveno silou léčícího. Proto náleží tomu, kdo provádí duchovní léčebné umění, aby napřed zkoumal stav hříšníkův a pozoroval, zda směřuje k uzdravení anebo naopak vlastní povahou nemoc k sobě přivádí, a jak se mezitím chová. V případě, že se lékaři nebrání a hojí ránu duše užíváním předepsaných léků, prokazovati mu podle zásluhy milosrdenství. Jak Bůh tak ten, kdo přijal pastýřské vedení, má všechnu péči o to, aby navrátil zbloudilou ovečku a vyléčil uštknutou hadem. Není nutno hnáti ji snad propastí zoufalství ani povolovati rozvrácení života a bezstarostnost, nýbrž je zapotřebí všemi způsoby buď pomocí léčebných prostředků přísných a poutajících, anebo mírnějších a lehčích, působiti proti nemoci a usilovati o zahojení rány. Zkoušeti ovoce pokání a moudře říditi člověka, zvaného k osvícení shůry. Máme znáti jedno i druhé i to, co odpovídá horlivosti kajícníka i to, co vyžaduje zvyk. Pro ty, kdož nepřijímají dokonalosti pokání nutno použíti předané ustanovení, jak nás poučuje sv. Basil.

 

 

 

 

Pravidla sedmého svatého všeobecného sněmu, nicejského. (r.787)

 

Pravidlo 1.

Těm, kdož přijali duchovenskou hodnost, slouží za svědectví a vodítko vydaná pravidla a ustanovení, jež ochotně přijímajíce zpívejme s prorokem Davidem Pánu Bohu říkajíce: "Z cesty svědectví tvých raduji se více, než z největšího zboží." (Ž 119,14) Taktéž; "Ty jsi vydal spravedlivé svědectví, spravedlnost svědectví tvých trvá na věky, dej mi z ní rozumnosti nabýti, tak abych živ býti mohl." (Ž 119 138 144) A jestliže nám prorocký hlas káže, abychom na věky chránili svědectví Boží a žili dle nich, jest zřejmé, že ona trvají nezničitelná a nepohnutelná. Neboť i Boha vidoucí Mojžíš takto praví; "Nepřidáte k tomu, aniž co z toho ujmete." (5.Mojž. 12,32) A božský apoštol Petr, slaven v nich, volá: "Na kteréž věci žádostivi jsou andělé patřiti". (1.Petr. 1,12) Rovněž Pavel radí: "Ale bychom pak i my aneb anděl s nebe kázal vám mimo to, což jsme vám kázali, prokletý buď! (Gal. 1,8) Poněvadž toto je hodnověrné a nám dosvědčené radujíce se z toho podobně jako ten, kdo našel mnoho zisku, božská pravidla s rozkoší přijímáme a v plnosti a nepohnutelnosti potvrzujeme to, co stanoví tato pravidla, vydaná všechvalnými apoštoly, svatými polnicemi Ducha, šesti svatými všeobecnými sněmy i těmi, kdož se místně shromáždili, aby vydali takové příkazy, a svatými otci uzákonili to, co je prospěšné. A koho oni odevzdávají prokletí, ty i my proklínáme; koho svržení, i my svrhujeme, koho odloučení, ty i my odlučujeme, na koho uvalují epitimii, na ty uvalujeme i my. Neboť ten, který byl vtažen až do třetího nebe a slyšel nevypravitelná slova, božský apoštol Pavel jasně volá: "Obcování veďte bez lakomství, dosti majíce na tom, co máte". (Žid. 13,5)

Pravidlo 2.

Vzhledem k tomu, že při zpívání žalmů slibujeme Bohu: "Vyučovati se budu právům spravedlnosti tvé, nezapomenu slov tvých" (Žalm 119,6 - církevněslov. textu) jest spasitelné pro všechny křesťany, aby toto zachovávali; zvláště pro ty, kteří přijímají duchovenskou hodnost. Pročež nařizujeme; Každý, kdo má býti uveden na stupeň biskupský musí nezbytně znáti žaltář, aby tak mohl vésti všechno své duchovenstvo, aby se z něj poučovalo. Rovněž metropolita ho musí pečlivě zkoušeti, zda chce pilně a s rozmýšlením, nikoliv však mimochodem, čísti posvátná pravidla a knihu božského apoštola a celé božské Písmo, postupovati podle Božích přikázání a učiti sobě svěřený lid. Neboť podstatu naší hierarchie tvoří Bohem odevzdaná slova, to jest pravé vědění Božských Písem, jak se vyslovil veliký Dionysij. Je-li nejistý a nesnaží se tak činiti a učiti, nebudiž rukopoložen. Neboť skrze proroky pravil Bůh: "Poněvadž ty jsi pohrdl uměním, i tebou pohrdnu, abys mi kněžství nekonal." (Ozeáš 4,6)

Pravidlo 3.

Nebudiž právoplatné žádné zvolení biskupem nebo knězem nebo jáhnem, provedené světskými představenými, podle pravidla, jež zní: "Pakliže některý biskup, uživ světských představených, skrze ně obdrží v církvi biskupskou moc, budiž svržen a odloučen, jakož i všichni, kdož jsou s ním v obcování." 90Ten, kdo má býti uveden na úřad biskupa, má býti zvolen od biskupů, jak ustanoveno v pravidle 91 svatých otců v Niceji, jež zní; "Vždy přísluší, aby biskupa ustanovovali všichni biskupové té oblasti, není-li to snadné nebo pro naléhající potřebu nechť se sejdou tři dohromady a nepřítomní ať se zúčastní volby a projeví souhlas pomocí listů, a tehdy nechť se vykoná ustanovení. Potvrzovati takový úkon v každé oblasti náleží jejímu metropolitovi".

 

Pravidlo 4.

Hlasatel pravdy božský veliký apoštol Pavel, jako nějaké pravidlo stanoví, efezským presbyterům nebo lépe celému duchovenskému stavu s odvahou takto pravil: "Stříbra nebo zlata neb roucha nežádal jsem od žádného. Vše ukázal jsem vám že tak pracujíce, musíme snášeti mdlé a pamatovati na slova Pána Ježíše, neboť on řekl: Blahoslaveněji jest dáti nežli bráti." (Skut. 20,33; 20,35) Pročež i my naučeni od něho, nařizujeme: Biskup ať nikterak nezamýšlí z nízkého prospěchářství z příčiny domnělých hříchů vyžadovati zlata nebo stříbra nebo čehokoliv jiného od sobě podřízených biskupů, duchovenstva nebo mnichů. Neboť apoštol praví: "Nespravedliví dědictví království Božího nedosáhnou". (1.Kor. 6,9) A ještě: "Nemajíť zajisté synové rodičům pokladů shromažďovati, ale rodičové synům." (2.Kor. 12,14) Pročež bude-li zpozorováno, že někdo pro vymáhání zlata nebo něčeho jiného nebo pro nějakou svou vášeň zakazuje sloužení a zbavuje úřadu kohokoliv ze svých duchovních nebo zatvírá svatý chrám, aby v něm nebylo Boží služby, takový obraceje na mrtvé předměty svůj nerozum vpravdě necitelný, má býti podroben tomu, čemu podroboval druhé, a obrátí se usilování jeho na hlavu jeho, (Žalm 7,17) jako na porušitele přikázání Božího a apoštolských ustanovení. Neboť přikazuje i Petr, přední apoštol: "Paste stádo Boží, kteréž při vás jest, opatrujíce je ne bezděky, ale dobrovolně, ani ne pro mrzký zisk, ale ochotně, ani jako panujíce nad dědictvím Páně, ale příkladem jsouce stádu. A když se ukáže kníže pastýřů, vezmete tu neuvadlou korunu slávy." (1.Petr. 5,2-4)

Pravidlo 5. 92

Hřích k smrti je, když někteří hřešíce v nepolepšitelnosti přebývají. Horší než to je, když drze povstávají proti zbožnosti a pravdě, dávajíce přednost mamonu před poslušenstvím před Bohem, nezachovávajíce jeho ustanovení a pravidla. V takových není Hospodina Boha, jestli se nepokoří a nevystřízlivějí ze svého hříšného pádu. Je záhodno, aby k Bohu přistupovali a s pokorným srdcem prosili za odpuštění tohoto hříchu a prominutí a nikoliv aby se honosili dáváním nespravedlivým. "Neboť blízko je Hospodin těm, kteříž jsou srdce zkroušeného". (Žalm 34,19) Pročež jestliže se někteří vychloubají, že dáním zlata byli ustanoveni na církevní hodnost a na tento špatný zvyk, odcizující od Boha a od každého kněžství, kladou nadějí a nestydatou tváří a otevřenými ústy hanebnými slovy zneuctívají ty, kdož byli vyvoleni svatým Duchem pro ctnostný život a ustanoveni bez věnování zlata, takové, kteří takto jednají, nutno napřed uvésti na nejnižší stupeň jejich hodnosti. Jestliže v tom budou trvati, epitimií je polepšovati. Bude-li prokázáno, že tak někdo učinil při rukopoložení, budiž postupováno podle apoštolského pravidla, jež praví: 93 "Jestliže některý biskup nebo kněz nebo jáhen penězi obdrží tuto hodnost, budiž svržen i on i ten, kdo ho ustanovil, a budiž zcela odsečen od obecenství jako Šimon Mág mnou Petrem." Rovněž podle druhého pravidla ctihodných otců našich v Chalcedoně, jež zní: "Jestliže některý biskup za peníze udělí rukopoložení a neprodejnou milost obrátí na předmět prodeje a za peníze ustanoví biskupa nebo chorepiskopa nebo kněze nebo jáhna nebo kohokoliv z příslušejících k duchovním, nebo ustanoví někoho za peníze ekonomem nebo ekdikem nebo paramonarem nebo vůbec udělí jakýkoliv církevní úřad pro svůj hnusný zisk, kdo se tak odváží a bude usvědčen, podléhá zbavení vlastní hodnosti, a ten, kdo byl ustanoven, nikterak neužívá koupené ustanovení nebo povýšení, nýbrž nechť bude bez hodnosti nebo funkce, jíž získal za peníze. Jestliže někdo byl prostředníkem v tomto hmotném a nezákonném kupčení, je-li kněz, budiž svržen se svého stupně, je-li laik nebo mnich, budiž odloučen z obecenství církevního."

 

Pravidlo 6.

Jelikož je pravidlo, které praví: Dvakrát do roka v každé oblasti mají býti kanonická šetření prostřednictvím shromáždění biskupů, a ctihodní otcové šestého sněmu vzhledem k těžkostem těch, kdož se mají sejíti, a k nedostatkům prostředků, nutných k cestování, stanovili, aby bez výhrady a bez výmluvy se sněm konal jedenkrát ročně a chybné napravoval, obnovujeme i my toto pravidlo. Jestliže se vyskytne některý představený, který by tomu bránil, budiž odloučen. Jestliže některý z metropolitů nikoliv z nutnosti a útlaku opomine toto splniti, takovému přísluší epitimie podle pravidel. Když bude sněm pro záležitosti kanonické a evangelijní, tehdy shromáždění biskupové jsou povinni pilně pečovati o zachování božských a oživujících přikázání Božích "Kdož jich ostříhá, užitek hojný mívá" (Žalm 19,12), "nebo přikázání jest svíce a naučení světlo, a cesta života jsou domlouvání vyučující" (Přísl. 6,23) a "přikázání Hospodinovo čisté, osvěcující oči". (Žalm 19,9) Nebudiž dovoleno metropolitovi z toho, co přináší s sebou biskup, požadovati zvíře nebo jinou věc. Bude-li usvědčen z takového jednání, nechť navrátí čtveronásobně.

Pravidlo 7. 94

Božský apoštol Pavel se vyjádřil: "Některých lidí hříchové prvé zjevní jsou, předcházející soud, některých pak i následují". (1.Tim. 5,24) Neboť hříchů dřívějších následují i druhé hříchy. Za bezectným bludem pomlouvačů křesťanstva následovaly další nectnosti. Neboť jakož obrazy svatých ikon odstranili z chrámů, tak zanechali i některé druhé obyčeje, jež nutno obnoviti i tak zachovávati podle psaných i nepsaných předpisů. Proto, jsou-li některé chrámy posvěceny bez svatých ostatků mučednických, nařizujeme, aby v nich byly umístěny ostatky s obvyklou modlitbou. Vyskytne-li se v budoucnu některý biskup, který posvětí chrám bez svatých ostatků, budiž svržen jako přestupník církevního podání.

Pravidlo 8. 95

Jelikož někteří z židovského náboženství bloudíce usmyslili si, že se budou rouhati Kristu Bohu našemu a přetvařovali se, že jsou křesťany, tajně se ho odříkajíce a skrytě světíce sobotu a vyplňujíce ostatní židovské předpisy, nařizujeme, aby tito nebyli přijímáni ani do obecenství ani na modlitby ani do církve, nýbrž ať jsou na veřejnost dle svého vyznání židy. Jejich děti nekřtíti, nedovoliti jim koupení otroka ani získávání majetku. Jestliže někdo z nich s upřímnou vírou se obrátí a vyzná ji z celého srdce, slavnostně se zříkaje židovských zvyků a skutků, aby tím i druhé usvědčil a polepšil, takového náleží přijmouti, děti jeho pokřtíti a upevňovati ve zřeknutí židovských výmyslů. Nebudou-li však takovými, nikterak je nepřijímati.

Pravidlo 9.

Všechny dětské báchorky, nehorázné hry a lživé spisy, psané proti svatým ikonám, je nutno postupovati episkopii cařihradské, aby byly položeny k ostatním bludařským knihám. Vyskytne-li se někdo, kdo takové ukrývá, biskup, kněz či jáhen, budiž svržen se své hodnosti, a laik nebo mnich budiž vyloučen z obecenství církevního.

Pravidlo 10.

Jelikož někteří z duchovenstva nedbajíce na právoplatnost ustanovení pravidel, zanechali svou farnost, zvláště v tomto Bohem spaseném a sídelním městě a usídlili se u světských hodnostářů konajíce bohoslužby v jejich modlitebnách, není dovoleno tyto bez vůle jejich a cařihradského biskupa přijímati v žádném domě nebo chrámě. Jestli někdo tak učiní a v tom bude úporným, budiž svržen. A těm, kdož se souhlasem shorařečených duchovních představených toto učiní, nenáleží přijímati na sebe světských a občanských péčí, což je božskými pravidly zakázáno činiti. Vyskytne-li se někdo an zaujímá světskou funkci u jmenovaných velmožů, buď ať ji zanechá, nebo nechť bude svržen. Lépe nechť jde učiti děti a své domácí, čta jim Božské Písmo, neboť pro toto kněžství obdržel.

Pravidlo 11.96

Jsouce povinni chrániti božská pravidla, máme rovněž ochraňovati naprosto nezměnitelným i to, jež velí, aby byl ekonom v každém chrámě. Jestliže každý metropolita ustanovuje ve svém chrámě ekonoma, je dobře; neustanoví-li ho, přenechává se cařihradskému biskupovi, aby svou mocí určil ekonoma v onom chrámě. Totéž se ukládá též metropolitům, jestli jim podřízení biskupové nechtějí ve svých chrámech ustanoviti ekonomy. O totéž jest dbáti v monastýrech.

Pravidlo 12. 97

Jestliže některý biskup nebo igumen prodá cokoliv z polností, patřících episkopii nebo monastýru, do rukou světských úřadů nebo přenechá jiné osobě, neplatí takové zcizení podle pravidla svatých apoštolů, jež praví: Biskup nechť má péči o všechny církevní věci a nechť jimi disponuje pod Božím dozorem. Nedovoluje se mu, aby si z nich cokoliv přisvojil anebo věnoval svým příbuzným to, co Bohu náleží. Jsou-li nemajetní, ať jim dá jako nemajetným, avšak aby pod touto záminkou neprodával to, co náleží církvi.98 Jestliže uvádějí důvod, že půda vykazuje ztrátu a nepřináší žádného užitku, ani v tomto případě neodevzdávati pole místním úřadům, nýbrž duchovenstvu nebo zemědělcům. Pakliže užijí lsti, a zeman přikoupí zemi od duchovního nebo rolníka, ani v tomto případě prodej nebudiž účinný a prodané nechť bude navráceno episkopii nebo monastýru. Biskup nebo igumen, který tak jednal, budiž vypuzen, biskup z episkopie a igumen z monastýru, jako ti, kteří zle rozházeli to, co neshromáždili.

 

Pravidlo 13. 99

V důsledku soužení v církvích, jež se stalo pro naše hříchy, někteří lidé uchvátili některé svaté chrámy, episkopie a monastýry a učinili z nich obyčejná obydlí. Jestliže uchvatitelé budou chtíti je odevzdati, aby byly podle dřívějška obnoveny, je správné a dobré, ne-li, nařizujeme, aby příslušníci duchovenského řádu byli svrženi a mniši a laici odlučováni jako odsouzení od Otce i svatého Ducha, a umístěni budou tam, "kde červ jejich neumírá a oheň nehasne", (Mar. 9,44) poněvadž odporovali hlasu Páně, který pravil: "Nečiňte domu Otce mého domem kupeckým" (Jan 2,16).

Pravidlo 14. 100

Je ovšem zřejmé, že pořádek nelze odloučiti od duchovenstva a že jest s přesností zachovávati funkce, vztahující se k duchovenstvu, což je dílem Bohu milým. A poněvadž vidíme, že někteří bez rukopoložení v mládí přijali církevní postřižiny, avšak dosud neobdrželi od biskupa rukopoložení, při bohoslužebném shromáždění na amboně čtou a činí tak v nesouhlase s pravidly, nařizujeme, aby od nyní se tak nedálo. Totéž jest zachovávati i vzhledem k mnichům. Rukopoložení žalmisty se dovoluje činiti každému igumenu ve svém, a pouze ve svém monastýru, jestliže sám igumen získal rukopoložení od biskupa na hodnost igumenskou, jsa už určitě knězem. Podobně i chorepiskopové, dle dávného zvyku, s povolením biskupa mají ustanoviti žalmisty.

Pravidlo 15.

Napříště nebudiž duchovní osoba určována k dvěma chrámům, neboť to je vlastní obchodu a nízké zištnosti, kdežto cizí církevnímu obyčeji. Slyšeli jsme totiž od hlasu samého Pána, že "žádný nemůže dvěma pánům sloužiti. Neb zajisté jednoho nenáviděti bude a druhého milovati, anebo jednoho přidržeti se bude a druhým pohrdne." (Mat. 4,24) Proto dle apoštolského slova "jeden každý v tom povolání, v němž povolán jest, zůstávej" (1.Kor. 7,20) a nacházejž se při jednom chrámě. Neboť to, co pro hanebný zisk v církevních záležitostech se děje, stává se vzdáleným Boha. Pro potřeby tohoto života jsou různá zaměstnání a těmi, jestliže si někdo přeje, nechť získává to, co je nutné pro tělo. Pravil totiž apoštol: "Toho, čehož mi kdy potřebí bylo i těm, kteříž jsou se mnou, dobývaly ruce tyto." (Skut. 20,34) O to jest dbáti v tomto městě Bohem spaseném, kdežto v ostatních místech z nedostatku lidí jest povoliti výjimky.

Pravidlo 16.

Každý přepych a ozdoba těla jsou cizí kněžského stavu a hodnosti. Proto nechť se napraví biskupové a duchovenstvo, kteří se ozdobují lesklými a skvostnými šaty. Setrvají-li v to, podrobiti je epitimii; taktéž ty, kteří užívají vonné masti. Jelikož "podroste kořen hořkosti" (Žid. 12,15), blud křesťanorouhačů, se stal nečistou skvrnou pro všeobecnou církev a jeho přívrženci opovrhují nejen zobrazením ikon, nýbrž odvrhli všechnu zbožnost nenávidějíce lidi, žijící čestně a zbožně; na nich se naplnilo napsané: "Mrzkost hříšníkům je zbožnost". (Sirach 1,25) Vyskytnou-li se někteří, že se posmívají těm, kdož nosí prostý a skromný šat, buďtež napraveni epitimií. Totiž od dávných dob každý duchovní se spokojil nepřepychovým a skromným šatstvem, neboť vše, co se přijímá na sebe ne z potřeby, nýbrž pro ozdobení, podléhá obvinění z marnivosti, jakž Praví Basil Veliký. Avšak nebyly nošeny ani pestré z hedvábí tkané oděvy a na lem oděvů nebyly přišívány obruby z jiné barvy, ježto slyšeli od jazyku z Boha mluvícího, že "kteříž se měkkým rouchem odívali, v domích královských jsou." (Mat. 11,8)

Pravidlo 17.

Někteří z mnichů v touze po vládnutí odmítajíce příslušenství opouštějí monastýr a podnikají stavby modlitebných domů, nemajíce potřebné k provedení tohoto. Opováží-li se někdo toto činiti, budiž mu to zakázáno od místního biskupa. Má-li potřebné k dokončení, nechť se provede do konce jeho podnik. Totéž jest zachovávati i vzhledem k laikům a duchovním.

Pravidlo 18.

"Bez úrazu buďte i vnějším", praví božský apoštol. (1.Kor. 10,32) Avšak přebývání žen v episkopiích nebo monastýrech jest příčinou každého pohoršení. Proto jestliže bude zpozorováno, že někdo má otrokyni nebo svobodnou v episkopii nebo v monastýru, přikazuje jí jakékoliv sloužení, takový nechť podléhá epitimii; kdo v tom bude setrvávati, budiž svržen. Jestliže se přihodí, že ženy bydlí v přistavěných domech a biskup nebo igumen si budou přáti, se zde zastaviti na cestě, v přítomnosti biskupa nebo igumena nikterak v tu dobu ať žena nekoná žádné služby, nýbrž nechť přebývá odděleně na jiném místě, dokud biskup nebo igumen neodjedou, aby nevznikly výtky.

Pravidlo 19.

Mrzkost lakoty v takové míře ovládla vedoucí církví, že někteří z tak zvaných zbožných mužů a žen zapomenuvše přikázání Páně zbloudili a přijímají vstupující v kněžské řady a na mnišský život za zlato. A stává se, jak praví veliký Basil, neužitečným všechno, čehož začátek je nečistý, poněvadž nelze sloužiti Bohu a mamonu. Proto bude-li někdo přistižen, že toto páše, biskup nebo igumen či kdokoliv z duchovenských řad, buď nechť ustane, nebo budiž svržen podle druhého pravidla chalcedonského svatého sněmu a igumenie budiž vyhnána z monastýru a předána do jiného monastýru na poslušenství; stejně tak i igumen, nemající kněžského rukopoložení. A ohledně toho, co dávají rodiče dětem ve formě věna a věcí, přinášených z vlastnictví, o nichž prohlašuje přinášející, že se posvěcují Bohu, my jsme stanovili, aby zůstaly podle slibu, jestliže přinášející zůstane v monastýru, anebo odejde-li bez viny představeného.

Pravidlo 20.

Přikazujeme, aby napříště monastýry nebyly smíšené, protože to bývá pohoršením a úrazem pro mnohé. Chtějí-li se někteří společně s příbuznými odříci světa a následovati mnišský život, muži nechť odejdou do mužského monastýru a ženy nechť vstoupí do ženského monastýru, neboť toto je Bohu milé. A monastýry, jež jsou dosud smíšené, nechť budou upraveny podle pravidla sv. otce našeho Basila a dle jeho příkazu, stanovícím toto: Nechť v jednom monastýru nežijí společně mnichové a mnišky, neboť společné bydlení dává možnost k cizoložství. Nechť se neodvažuje mnich s mniškou a mniška s mnichem o samotě rozmlouvati. Nechť nespí mnich v ženském monastýru a nechť nejí mniška společně s mnichem o samotě. A když jsou přinášeny věci potřebné pro život od mužů k mniškám, přijmiž je za bránou ženského monastýru igumenie s některou starou mniškou. Stane-li se, že mnich si bude přáti viděti některou příbuznou, nechť s ní hovoří v přítomnosti igumenie stručně a krátce a brzy ať od ní odejde.

Pravidlo 21.

Nesmí mnich nebo mniška opouštěti svůj monastýr a odejíti do jiného. Stane-li se to, nutno mu poskytnouti přístřeší, ale nelze přijímati ho bez souhlasu jeho igumena.

Pravidlo 22.

Všechno přinášeti Bohu a ne otročiti svým přáním je veliké dílo. "Protož buď že jíte nebo pijete, aneb cožkoliv činíte, všecko k slávě Boží čiňte." (1.Kor. 10,31) A Kristus Bůh náš ve svém evangeliu přikázal usekávati počátky hříchu. Neboť není pouze cizoložství od něho trestáno, nýbrž i hnutí mysli k pokusu o cizoložství je odsouzeno dle slova jeho: "Každý, kdož by pohleděl na ženu ku požádání jí, již zcizoložil s ní v srdci svém." (Mat. 5,28) Z toho se poučujíce jsme povinni očisťovati myšlenky. Neboť "všecko mi sluší, ale ne všecko jest užitečné," (1.Kor. 10,23) jak učí apoštolské slovo. Každý člověk je nucen jísti, aby žil, a nelze vytýkati těm, kdož žijí v manželství a s dětmi a světském stavu, že jedí společně muži a ženy; pouze nechť Dárci potravy přinášejí díky. Avšak ať nejedí při nějakých divadelních výmyslech nebo satanských písních či při hudebních a smyslných představeních, což je napadáno prorockou výtkou, jež takto praví; "A harfa, loutna a buben a píšťalka a víno na hodech jejich; na skutky pak Hospodinovy nehledí a díla rukou jeho nespatřují." (Isaiáš 5,2) Budou-li někde mezi křesťany takoví, ať se napraví; nepolepší-li se, budiž ve vztahu k nim použito kanonických ustanovení těch, kdož byli před námi. A ti, jejichž život je tichý a samotářský, ježto dali slib Hospodinu Bohu, že berou na sebe jho mnišství, ať sedí sami a zmlknou. (Pláč Jerem. 3,28 - církevněslovanský text) Avšak ani těm, kteří si zvolili kněžský život, není úplně dovoleno jísti se ženami o samotě, leč společně s několika bohabojnými a zbožnými muži a ženami, aby i toto obecenství stolu vedlo k duchovnímu zdokonalování. Na totéž nutno dbáti i vzhledem k příbuzným. Stane-li se, že mnich nebo muž duchovního povolání při cestování nemá potřebné a z nutnosti chce přenocovati v hostinci nebo v něčím domě, dovoluje se takovému toto učiniti, jelikož toho potřeba vyžaduje.

 

Poznámky:

Poznámka 1: Apoštolské pravidlo 80.

Poznámka 2: Apoštolské pravidlo 32.

Poznámka 3: Prav. 6. - Pohnutkou pro vydání tohoto pravidla byl rozkol Meletiův v africké církvi. Tento povstal proti alexandrijskému biskupu Petrovi a nezákonitě posvětil 29 biskupů. Pravidlo potvrzuje práva alaxandrijského biskupa v Africe.

Poznámka 4: Prav. 7. - Elia je Jeruzalém, který obdržel stolec metropolie.

Poznámka 5: Kataři čili čistí byli následovníci Novata, kněze karthagenské církve a Novatiána, kněze římské církve. Tito popírali právo členství v křesťanské církvi osobám, které v době pronásledování odpadli od křesťanství, potom však učinili pokání a chtěli se vrátit do Kristovy církve; rovněž považovali za neodpustitelný hřích druhé manželství.

Poznámka 6: Apoštolské pravidlo 25.

Poznámka 7: Prav. 10. - Odpadlí jsou ti, kteří se zřekli křesťanství v době pronásledování. Tyto osoby se zbavují posvátné hodnosti.

Poznámka 8: Prav. 11. - Ve čtvrtém století v křesťanské církvi byli čtyři stupně kajícníků; plačící, kteří stáli vně chrámu a s pláčem prosili věřící, aby se za ně pomodlili, za druhé naslouchající, kteří stáli v zadní části chrámu až do modlitby za katechumeny, kdy z chrámu vycházeli; za třetí klekající, kteří klečeli v chrámě společně s věřícími a vycházeli z chrámu po ektenii za katechumeny a za čtvrté stojící, společně s věřícími, kteří se však neúčastnili přijímání.

Poznámka 9: Prav. 12. - Kdo zanechal vojenské služby a potom znovu se k ní vrátil, podvržen je řádu pokání po třináct let. Kdo z křesťanů přijal vojenskou službu, byl nucen zřeknout se totiž křesťanstva.

Poznámka 10: Prav. 13. - Je pokračováním pravidla 12. a týká se osob, které odpadly od křesťanství. Je dovoleno dávat jim svaté přijímání na smrtelné posteli.

Poznámka 11: Prav. 14. - Se vztahuje na odpadlé od křesťanské víry. Katechumeni byly osoby z pohanů, které projevily přání přijmouti křesťanství a byly poučovány v základních pravdách křesťanské víry. Instituce katechumenů přestala v šestém století.

Poznámka 12: Prav. 15. - Zakazuje duchovním osobám svévolně opouštěti místo služby a přecházeti do druhého města.

Poznámka 13: (apošt. prav. 15).

Poznámka 14: Prav. 19. - Pauliáni jsou stoupenci Pavla samosatského, antitrinitáři, to jest odpůrci víry v přesvatou Trojici. Sami věřili v jednoho Boha a v jednu božskou osobu Boha-Otce. Krista považovali za člověka. Neuznávali ani svatého Ducha.

Poznámka 15: Prav. 20. - Zakazuje skláněti kolena v den nedělní a od Paschy do padesátnice. 

 

Poznámka 16: Prav. 3. - Ztratilo platnost po roku 1054, kdy římská církev odpadla od jednotné církve.

Poznámka 17: Prav. 5. - Svitek západních církví je poselství, která napsal sněm v Římě r. 369 proti ariánskému biskupu Auxentii milánskému. 378 byl sezván sněm v Antiochii, který přijal toto poselství římského sněmu z roku 369. 

Poznámka 18: Prav. 1. - Celestij byl bludař z pátého století, který neoprávněně učil o prvním hříchu.

Poznámka 19: Prav. 2. - Nestorij tyl bludař, který neuznával božství Kristovo a svatou Pannu Marii nazýval Člověkorodička. Byl odsouzen na třetím všeobecném sněmu.

Poznámka 20: Prav. 8. - Uznává autokefalitu čili samostatnost cyperské církve. 

Poznámka 21: Prav. 2. - Chorepiskop byl biskup malého města, závislý na hlavním biskupovi. Ekonom, ekdik, paramonarij byli církevní úředníci. Ekonom spravoval církevní majetek, ekdik byl církevně-právní zástupce. Paramonarij pečoval o církevní budovy. 

Poznámka 22: Ekdik .znamená obhájce. Jeho služba spočívala v přímluvách u přednostů úřadů a soudů ve věcech církevních za chudé a nespravedlivě trpící.

Poznámka 23: Paramonarij znamená osobu ustanovenou k vykonávání péče. Jeho povinnost byla stálá přítomnost při posvátných místech pro ochranu a pohodlí návštěvníků. Z toho pochází nynější zkrácené pojmenování ponomar. 

Poznámka 24: Prav. 6. - Přikazuje, aby každá posvátná osoba byla rukopoložena pro určitý chrám nebo monastýr.

Poznámka 25: Prav. 11. - Dopis pokoje byl list, jímž se potvrzovalo chudobné postavení laické osoby. Doporučující dopis dostával duchovní, při přecházení do druhé eparchie. Laiku se dával, když vykonal uloženou epitimii anebo byl ospravedlněn po odloučení od přijímání.

Poznámka 26: Prav. 13. - Doporučující listina se vydávala biskupem knězi nebo jáhnu při přecházení do druhého místa.

Poznámka 27: Prav. 15. - Diakonisy byly vysvěcovány zvláštním obřadem. Ony hlídaly církevní vchodové dveře, posluhovaly při křtu žen, kázaly slovo Boží v ženských ústavech. Činily přísný slib celibátu. Ve 12. století na Východě tato instituce přestala. 

Poznámka 28: Prav. 16. - Dívky Bohu zasvěcené byly Panny, které daly slib celibátu, nikoli však mnišky. 

Poznámka 29: Prav. 17. - Nařizuje, aby hranice církevních obcí se kryly s občanskými hranicemi.

Poznámka 30: Apoštolské pravidlo 40.

Poznámka 31: Prav. 23. - Ekdik je církevní advokát, soudce.Poznámka 32: Prav. 24. - V praxi se nepoužívá.

Poznámka 33: Prav. 26. - Ekonom jest církevní úředník, který spravoval majetek. Nyní funkce tato neexistuje.

Poznámka 34: Prav. 28. - Nemá platnosti po odpadnutí římské církve roku 1054.

Poznámka 35: Prav. 30. - Bylo vydáno z této příčiny: Čtvrtý všeobecný sněm v Chalcedonu odsoudil bludaře Dioskona, biskupa alexandrijského. Římský biskup Lev napsal dopis, jímž odsoudil monofysický blud. Avšak třináct biskupů alexandrijské církve v Africe odmítlo podepsat tento list do vykonání volby nového alexandrijského biskupa. 

Poznámka 36: Prav. 2. - Neuznává za kanonická a zavrhuje ustanovení vydaná Klimentem, papežem římským. Totéž pravidlo potvrzuje pravidla devíti místních sněmů: ancyrského, neocaesarijského, gangerského, antiochijského, sardického, karthagenského, laodicejského a dvou cařihradských ze čtvrtého století. Potvrzuje rovněž pravidla svatých otců: svatého Dionyssije alexandrijského, Petra alexandrijského, Řehoře neocaesarijského, Athanasije alexandrijského, Basila Velikého, Řehoře nisského, Řehoře Bohoslovce, Amfilochije ikonijského, Timotheje alexandrijského, Theofila alexandrijského, Cyrila alexandrijského a Gennadije cařihradského.

Poznámka 37: Prav. 3. - Kdo se oženil s vdovou, rozloučenou, nevěstkou, otrokyní nebo herečkou, nemůže býti v posvátné hodnosti.

Poznámka 38: Apoštolské pravidlo 17.

Poznámka 39: Apoštolské pravidlo 18.

Poznámka 40: Prav. 4. - Žena Bohu posvěcená nebyla diakonisou ani mniškou. Byla vysvěcena zvláštním obřadem, rozličným od obřadu diakonisy.

Poznámka 41: Zde se míní třetí pravidlo prvního všeobecného sněmu.

Poznámka 42: Prav. 6. - Jáhen nebo kněz po rukopoložení nesmí uzavírat manželství.

Poznámka 43: Apoštolské pravidlo 26.

Poznámka 44: 19. pravidlo IV.všeobecného sněmu.

Poznámka 45: Prav. 11. - Zakazuje křesťanu, aby se léčil u židovského lékaře, neboť v době vydání pravidla židovští lékaři z nenávisti trávili křesťany. Dnes toto pravidlo už neplatí.

Poznámka 46: Prav. 12. - Zakazuje, aby biskup žil v manželství. Po VI. všeobecném sněmu všichni biskupové byli celibatéři.

Poznámka 47: Prav. 13. - Přikazuje, že hypodiakoni, diakoni a kněží mají býti ženatí.

Poznámka 48: Prav. 14. - Toto pravidlo se nepoužívá v círk. praxi.

Poznámka 49: Prav. 24. - Zakazuje dostihy a divadelní tance pro příslušníky duchovenstva. Dostihy proto, že při nich zvířata byla týrána, což vyvolávalo u divákŮ zvířecí city, divadelní tance proto, že byly zcela nemravné. V dnešní době se tohoto pravidla v Praxi nepoužívá.

Poznámka 50: 17. pravidlo IV. všeobecného sněmu.

Poznámka 51: Prav. 25. - Nesprávné manželství jest manželství s mniškou neb s blízkým příbuzným.

Poznámka 52: 9. pravidlo neocaesarijského sněmu.

Poznámka 53: Prav. 27. - se v církevní praxi nepoužívá.

Poznámka 54: 18. Pravidlo karthaginského sněmu. 

Poznámka 55: 5. apoštolské pravidlo.

Poznámka 56: Prav. 52. - Předpisuje užívati při liturgii víno smíšené s vodou jako vzpomínku, že z probodeného boku Kristova vytekla krev a voda. 

Poznámka 57: 18. pravidlo všeobecného sněmu.

Poznámka 58: Prav. 36. - Po roce 1054 nepřichází v úvahu v církevní praxi.

Poznámka 59: 3. pravidlo II. všeobecného sněmu.

Poznámka 60: 28. pravidlo IV. všeobecného sněmu.

Poznámka 61: Prav. 39. - Justinianopol je bývalé město Constancie, hlavní město Cypru.

Poznámka 62: Prav. 40. - Mnišství lze přijímati ne dříve desíti let, podle svatého Basila od sedmnácti let.

Poznámka 63: Prav. 41. - Předpisuje pro ty, kteří chtějí přijmouti mnišství, aby byli podrobeni zkoušení během tří až čtyř let.

Poznámka 64: Prav. 44. - Určuje pro mnicha sedm let odloučení od Přijímání jako trest za smilstvo.

Poznámka 65: Prav. 49. - se v praxi nepoužívá.

Poznámka 66: 24. pravidlo IV. všeobecného sněmu. 

Poznámka 67: Prav. 50. - Zakazuje hazardní hry, karty.

Poznámka 68: Prav. 51. - se v praxi nepoužívá. 

Poznámka 69: Prav. 52. - Ve dny velikého postu, kromě sobot a nedělí a svátků Zvěstování Bohorodice, koná se liturgie předem posvěcených darů.

Poznámka 70: Prav. 54. - Zakazuje manželství se sestřenicí, otce s dcerou, syna s mateří, otce a syna s dvěma sestrami, dvěma bratřím s mateří a dcerou nebo s dvěma sestrami. Zpět do textu

Poznámka 71: Prav. 55. - Odsuzuje v praxi římské církve a zakazuje půst v sobotu. Zde se chápe přísný půst tak zvané suché jídlo, chléb a voda. 

Poznámka 72: 64 apoštolské pravidlo. 

Poznámka 73: Prav. 57. - Zakazuje vykonávat svatou liturgii na medě nebo mléce.

Poznámka 74: setníci byli starší čarodějníci.

Poznámka 75: Prav. 62. - Předpisuje o mužském a ženském oděvu. Neužívá se v praxi. Zakazovalo různé pohanské svátky.

Poznámka 76: Pod jménem Kalend zakazuje se slavení prvního dne každého měsíce s obřady a veselím, pocházejícím od pohanství. Pod jménem Vota, zbytky pohanského svátku v čest Pana. Pod jménem Vrumalia zbytky slavení v čest pohanského božstva Dionysa nebo Bakcha, jehož jedním z jmen je Vromius.

Poznámka 77: Prav. 65. - Zakazuje pohanské zvyky při ohni.

Poznámka 78: Prav. 66. - se v praxi nepoužívá.

Poznámka 79: Prav. 67. - které zakazuje jísti krev, v praxi se nepoužívá.

Poznámka 80: Prav. 69. - se v praxi nepoužívá.

Poznámka 81: Prav. 71. - Zakazuje pohanské zvyky návštěvu divadel, neboť v tehdejších pohanských divadlech se vysmívali křesťanům. Zákaz návštěvy divadla v naší době nemá platnosti, neboť divadlo dnes slouží kultuře a osvětě, veřejnosti.

Poznámka 82: Kylistry podle mínění Balsamonova byly druh kostek, jejichž pomocí učitelé rozlišovali od sebe studenty.

Poznámka 83: Prav. 74. - Hovoří o agapách, což tyly obědy pořádané v chrámě po liturgii. Byly zakázány, protože byly příčinou pohoršení.

Poznámka 84: Prav. 78. - se vztahuje na katechumeny, jichž dnes už není. Proto odpadá.

Poznámka 85: Prav. 85. - Nemá v praxi použití.

Poznámka 86: Prav. 87. - Zakazuje muži, aby svévolně bez zákonitého důvodu vyháněl ženu a ženil se s druhou. Za to byl trestán sedmi lety epitimie.

Poznámka 87: Prav. 89. - Předpisuje končiti velký půst ze soboty na neděli, od dvanácti hodin v noci.

Poznámka 88: Prav. 91. - Zakazuje dvacet roků přijímání za vyhánění plodu.

Poznámka 89: Prav. 101. - V prvních dobách křesťanství dávali kněží věřícím přijímání, aby si je nosili domů ve zvláštních nádobkách. Toto pravidlo zakazuje dávat svaté přijímání domů.

Poznámka 90: apoštolské pravidlo 30.

Poznámka 91: Pravidlo 4, prvního všeobecného sněmu.

Poznámka 92: Prav. 5. - zakazuje simonii, to jest vykonávat kněžská svěcení za peníze.

Poznámka 93: apoštolské pravidlo 29.

Poznámka 94: Prav. 7. - Předpisuje při posvěcení chrámu vkládati v něm svaté ostatky. Toto pravidlo je založeno na tom, že první křesťané v době pronásledování vykonávali sv. liturgii na hrobech mučednických.

Poznámka 95: Prav. 8. - Bylo vydáno proti sektě judaistů, to jest těch, kteří přijali vnějškově křesťanství, avšak pokračovali v zachovávání Mojžíšova obřadního zákona.

Poznámka 96: Prav. 11. - Ekonom byl kněz, který spravoval církevní majetek. Funkce ekonoma zanikla.

Poznámka 97: Prav. 12. - Nepoužívá se v církevní praxi.

Poznámka 98: apoštolské pravidlo 38.

Poznámka 99: Prav. 13. - Není používáno v církevní praxi; bylo vydáno proti ikonoborcům, kteří poskvrňovali chrámy.

Poznámka 100: Prav. 14. - Právo ustanovovat žalmisty zůstalo v moci biskupů. 

Zdroj: http://orthodoxia.cz