Dogma šestsettřiceti svatých otců čtvrtého všeobecného sněmu, chalcedonského, o dvou přirozenostech v jedné osobě Pána našeho, Ježíše Krista.

Následujíce božské otce učíme se všichni jednomyslně vyznávati jednoho a téhož Syna, Pána našeho Ježíše Krista, dokonalého podle božství a dokonalého podle člověčenství, pravého Boha a pravého člověka, téhož duše i těla; jedné bytosti s Otcem podle božství a jedné bytosti také s námi podle člověčenství; ve všem nám podobného kromě hříchu; narozeného před věky od Otce podle božství, v poslední však dny téhož narozeného pro nás a pro naše spasení z Marie Panny Bohorodice podle člověčenství; jednoho a téhož Krista Syna, Pána, jednorozeného, kterého poznáváme ve dvou přirozenostech nesplývajících, neměnných, nerozlučných, neboť spojením nikterak nebyl rozdíl obou přirozeností odstraněn, ale naopak se uchovává vlastnost každé přirozenosti, spojující se do jedné osoby a jedné hypostase, který se neštěpí ani nerozděluje na dvě osobnosti, nýbrž je jeden a týž Syn a jednorozený Bůh Slovo, Pán Ježíš Kristus, jak dávno proroci o něm a jak sám Pán Ježíš Kristus nás učil, jakož nám též předal symbol otců našich.

 

Dogma stosedmdesáti svatých otců šestého všeobecného sněmu, cařihradského, o dvou vůlích a činnostech v Pánu našem, Ježíši Kristu.

Stejně hlásáme podle učení svatých otců našich, že jsou dvě přirozené vůle čili chtění v něm a dvě přirozené činnosti, které jsou nerozlučné, neměnné, nerozdílné a nesplývající. Tato dvě přirozená chtění si neodporují, jak to tvrdí bezbožní kacíři, ale jeho lidské chtění jest shodné a neodporuje, avšak naopak podrobuje se jeho božskému a všemohoucímu chtění.

 

Dogma třistašedesátisedmi svatých otců sedmého všeobecného sněmu, nicejského, o uctívání ikon.

Zachováváme, nikoliv jako něco nového, všechna církevní podání, ustanovená pro nás písemně či ústně. Jedním z nich jest vyobrazení ikon v souhlase s událostmi evangelia. Ikony napomáhají nám k utvoření pravé a nikoliv vymyšlené představy vtělení Boha Slova a k podobnému užitku. Ukazují-li se lidem, nepochybně vysvětlují. Jako bychom takto šli královskou cestou a v souhlase s božským učením našich svatých otců a s podáním všeobecné církve (jelikož víme, že toto je od Ducha svatého, v ní přebývajícího) s veškerou hodnověrností a po pečlivém uvážení ustanovujeme: podobně jako vyobrazení svatého a oživujícího kříže umísťujeme ve svatých Božích chrámech, na bohoslužebných nádobách a rouchách, na zdech, deskách, v domech a při cestách čestné a svaté ikony, malované barvami a pořízené z drobných kamenů a jiného k tomu způsobilého materiálu, jako ikony Pána a Boha a Spasitele našeho, Ježíše Krista a neposkvrněné vládkyně naší svaté Bohorodice, jakož i svatých andělů a všech svatých a ctihodných mužů. Často se stává, že ti, kdož se dívají na ikony, připomínají si a milují ty, kteří jsou zobrazeni a uctívají je políbením a pokloněním nikoliv však úctou, jenž přísluší jedině Božské Bytosti; jde o čest, jaká se vzdává obrazu svatého oživujícího Kříže, svatého evangelia a jiným posvátným věcem okuřováním a stavěním svěc, podle zvyku dávných předků. Pocta, která se vzdává svatému obrazu přechází i na znázorněného a ten, který se klaní ikoně, velebí tím bytost na ní vyobrazenou. Takto se upevňuje učení svatých otců našich, čili podání všeobecné církve, která přijala evangelium ve všech končinách země.